A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Izrael - Cestopisy

Mýtus Masada

Když jsem si tak pročítám diskusi ohledně herodovské pevnosti Masada, vidím, že řada lidí vychází pouze z informací, které dostávají od průvodců. Skutečnost může však být v mnoha případech zcela jiná. Je to určitě i případ Masady a židovského povstání. Na svém webu mám pár příspěvků i z naší nádherné cesty Jordánském a Svatou zemí. Snažím se vycházet hlavně z historických pramenů, nejen tedy z turistických informací, které jsou mnohdy značně zkreslené. Týká se to především Izraele a biblického mýtu. www.oknodosveta.webnode.cz

Mýtus jménem Masada Mýtus je něco, co se jednou stalo a nikdo už přesně neví jak. Mýtus je odraz minulosti. Odraz vyjímečných události, které jsou vyjímečné svým charakterem a jsou hodné toho, aby se mýtem staly. Jeho hrdiny bývají vyjímečné osobnosti. Anebo rovnou bohové. Mýtus je legenda, která se má uchovávat v paměti národa. Někdy je ovšem třeba mýtu trochu pomoci na svět, trochu vylepšit jeho podobu, aby se do té paměti národa dostal hlouběji a posílil třeba i národní sebevědomí a pocit identity s něčím. Možná i pocit výlučnosti. Spolu se svou ženou právě vyjíždíme ze sluncem zalitého Jeruzaléma směrem na Jericho a Mrtvé moře. Vyjíždíme se skupinou lidí, postižených stejně jako my dva tou zvláštní cestovatelskou mánií, která vás honí po světě, nutí lézt po kopcích a památkách a tam pak dát volný průchod svým emocím. Díky této posedlosti jsme se ocitli na chvíli v trochu tajemném světě Předního východu. Na pár krásných dní, nabitých zážitky a emocemi z poznaného. Před malou chvílí jsme se bohužel rozloučili s Jeruzalémem na vyhlídce nad městem. Teď sjíždíme v dlouhých a táhlých serpentinách s osmisetmetrové výšky Olivetské hory do mínus čtyřista k břehům Mrtvého moře. Míříme do Masady. Necelých sto kilometrů. Asi dvacet kilometrů od Jeruzaléma míjíme po levé straně nevysokou horu, kde byl podle křesťanské tradice Ježíš pokoušen ďáblem. Dnes je na tomto místě klášter a pár jeskyní, které slouží poutníkům jako kaple. Matouš, 4 : 8-10 „Opět pojal ho ďábel na horu vysokou a ukázal mu všecka království světa i slávu jejich.
A řekl jemu. Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš se mi klaněti.Tedy řekl mu Ježíš : Odejdiž Satane! Neboť psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš a jemu samému sloužiti budeš“.
Třikrát ďábel pokoušel Krista. Zde bylo pokušení poslední. Ďábel nakonec zjistil, že s Ježíšem nic nesvede a definitivně to vzdal. V tomto kraji není místa, které by nemělo alespoň dvou a půltisíciletou historii. A ke každému místu se zde hodí nějaký ten citát z Bible. Aby také ne! Jsme přeci pořád ve Svaté zemi. Na místech, kde starozákonní texty vznikaly.
Jedeme dál až k Sea level 0. Je to napsáno na kamenném památníku na parkovišti asi 28 kilometrů od Jeruzaléma. A vedle toho je nějaký nápis v hebrejštině. Asi to samé. A fotoaparáty se rázem rozcvakaly jak o závod. Nulová nadmořská výška v této oblasti je určitě vhodnou příležitostí pro pár památečních fotek. Skoro bych tu čekal obřad jak při přechodu rovníku. Nic takového se tu ale nekoná. Kolem nás je jen nehostinná Judská poušť. A tak jen pár fotek a jede se dál. Po levé straně vidíme opět v dálce siluetu Jericha. Napojujeme se zde na hlavní silnici č. 90, vedoucí celým Izraelem od severu až k jihu. Táhne se od izraelsko-libanonské hranice v délce skoro 600 kilometrů úrodným severem, obtáčí Galilejské jezero, vede podél západního břehu Mrtvého moře a dál pak údolím Wádí Araba až do přístavu Eilat v Akabském zálivu. Silnice jsou zde vesměs v perfektním stavu. A nejen ty hlavní. Historie nás ale pochopitelně neopouští ani v této pustině. Helena nás právě upozorňuje na Kumrán, ležící asi kilometr od severozápadního pobřeží Mrtvého moře. Vzhledem k jeho postupnému vysýchání ležel v Kristově době ale trochu blíže břehu. V r. 1947 pár mladých beduinských pastýřů hledalo kozu, která se jim ztratila někde dál od vesnice v Judské poušti. Při tom hledání vstoupili do jeskyně, kde našli nádobu plnou starověkých svitků. Hledali dál a krátce po nich i archeologové. Celkem v jedenácti jeskyních se našlo asi tisíc fragmentů textů z doby třetího až prvního století před naším letopočtem. První názor archeologů, že Kumrán byl sídlem sekty Esejců a že nalezené svitky pocházejí z jejich scriptoria, zůstává ale jen nepotvrzenou domněnkou. Nezodpovězených otázek je kolem Kumránu stále víc než dost. Nalezené svitky jsou psány v hebrejštině, aramejštině a řečtině. Obsahují jednak biblické texty, právní předpisy náboženské sekty, texty astrologické, magické a pod. Výzkumy zde pokračují dodnes. Archeologové zde našli spoustu keramiky, mince, vzácné sklo, zkrátka důkaz o tom, že Kumrán nebyl nějaké osamocené sídlo v poušti, kde by se ukrývala malá náboženská sekta. Jedná se zřejmě o pevnost, vybudovanou za Hasmoneovce Jana Hyrkána někdy koncem 2. století př. n. l. Tu možnost, že se sem, později, uchýlila nějaká židovská náboženská sekta, případně sekta Esejců, tu možnost pochopitelně nelze vyloučit. Jedna z teorií říká, že svitky s texty jsou zbytky knihovny druhého Chrámu, které zde ukryli uprchlící z Jeruzaléma, ještě předtím, než římský vojevůdce Titus nechal jejich Chrám zničit. Tato teorie podle mého názoru není příliš pravděpodobná. Titova desátá legie Fretensis, která se začátkem povstání přesunovala ze svého ležení u Jericha do oblasti Olivetské hory, zničila totiž cestou i Kumránskou komunitu. Vzhledem k tomu, že Titova armáda cílevědomě ničila vše, co bylo jen trochu židovské, musela být původní knihovna svitků velmi rozsáhlá. To, co v jeskyních zbylo, můžeme tedy přičíst tomu, že Titovi vojáci svou práci naštěstí pro nás odflákli. Svitky tedy musely být uloženy v jeskyních ještě před vypuknutím povstání. Archeologové však neřekli ještě poslední slovo. Možná přijdou ještě se zcela novou teorií. Kdo ví. Faktem je, že nalezené texty přeci jen posunuly naše znalosti o této pohnuté době o kousek dál. Je už věcí archeologů, aby odhalili všechna tajemství, které Kumrán dosud skrývá. Již zmíněné hnutí esejců bylo velmi rozsáhlé hnutí, které se soustředilo na kněžský stav a volalo po jeho reformaci. Odsuzovalo laxní dodržování zákonů a zesvětštění kněží. Pokládali náboženské vůdce za zkažené. Odmítali postupnou hellénizaci židovského světa a proto se uchýlili na poušť, kde žili sami s Bohem. Striktně dodržovali Zákon, rituální omývání i studium Tóry. Středem jejich zájmu byla eschatologie, tzn. poslední věci člověka i světa. Jejich černobílé vidění světa, dělení na syny světla a syny tmy, které vyznával i Jan Křtitel, ovšem Ježíš Kristus nesdílel. Ježíš byl zpočátku žákem Jana Křtitele, ale postupem času se čím dál tím víc vymezoval proti jeho názorům, proti radikální eschatologii Esejců, která předpokládala na konci časů velký střet mezi syny tmy a syny světla, kterým přijdou na pomoc andělé. Po stětí Jana Křtitele začal Kristus chodit mezi lid a sám kázat. Jedním z možných středisek Esejců byl právě Kumrán a také oaza Ein Gedi, ležící asi 35 kilometrů jižněji na břehu Mrtvého moře. Abychom pochopili události, kterými na Herodově pevnosti Masada neúspěšně skončilo první židovské povstání, je třeba si nejprve ujasnit rozvrstvení tehdejší židovské společnosti. Židovská společnost byla v době před první židovskou válkou názorově značně roztříštěná. Názorové rozdíly mezi jednotlivými skupinami a jejich fanatizmus vedly až k častým krvavým střetům i vzájemnému vraždění. Především zde byla skupina vlivných a bohatých mužů a dědičných kněží. Říkali si saduceové. Pro ně byly chrámové obřady důležitější, než studium Tóry. Nezabývali se eschatologií, ani spasením. Byli spíše spjati s Hasmoneovskou dynastií, která tolerovala povrchní hellénismus. Dá se říci dnešní terminologií, že to byli vlastně kolaboranti. Saduceové drželi všechny důležité posty. Včetně úřadu velekněze. Měli většinu v Sanhedrinu a měli tak veškerou moc politickou i náboženskou. A byli to právě saduceové, kteří se nejvíce zasloužili o odsouzení Ježíše Krista. Tato vlivná skupina po roce 70 zcela vymizela. Nepřežili občanskou válku. Na druhé straně zde byla skupina zbožných, která sice stávající režim podporovala, ale v žádném případě netolerovala pohanský helénismus v židovské společnosti. Říkali si farizeové. Stavěli se ostře proti tomu, aby král zastával zároveň funkci velekněze. Eschatologie byla pro ně důležitá. Věřili, stejně tak jako Kristus, v konečné vzkříšení a v boží království na zemi. Z jejich řad pocházeli i presbyteři synagog, kteří určovali, co je, či není správné s hlediska Zákona. Vyznačovali se zbožností, sebekázní a čistotou ritu. Byli to lidé chudší a pracovití. Jejich židovství nevycházelo jen z písemné Tóry, jako u saduceů, ale i z Tóry ústní. S tím souvisel také i trochu odlišný výklad Tóry, než u saduceů. K tomuto stanovisku měl velmi blízko i Kristus, který pokud kritizoval farizeje, tak jen některé dílčí odlišnosti, nikoli tuto skupinu jako celek. Farizeové byli pacifisté a odmítali ozbrojený odpor. A nikdy také nespěchali s odsouzením člověka. Důvod pro odsouzení musel být skutečně velmi silný. Byli to právě farizeové, kteří Krista varovali před jeho zatčením. Značnou roli hráli v tehdejší židovské společnosti i zelóti a jejich extremistická odnož sicariové. Byli to ozbrojení radikálové, kteří bojovali především proti římské moci. A také proti všem, kteří římskou moc tolerovali, nebo přímo podporovali. Byli to hlavně Zeloti i skupiny těch zbožných, kteří vyvolávali časté nepokoje, proti nimž museli Římané krvavě zasahovat. Podle aktivního účastníka židovského povstání a pozdějšího historika Josefa Flávia to byla právě skupina zelótů a sicariů, která způsobila zničení Jeruzaléma a konec židovské samostatnosti. Situace se značně vyostřila za vlády prefekta Piláta Pontského, který nebyl vůči Židům v náboženských otázkách zrovna nejcitlivější. Jeho vláda v Judei byla natolik špatná, že byl posléze Římem odvolán. Anarchie, šířící se celou provincií, banditismus Zelotů a Sicariů a židovský fanatizmus, který rozvracel ustálený řád i římské zákony, to vše způsobilo, že dříve nábožensky velmi tolerantní Římané museli proti Židům tvrdě vojensky zasáhnout. Situace vyvrcholila za vlády císaře Nerona. Sicariové, kteří představovali tu nejfanatičtější jeruzalémskou lůzu, nebojovali jen proti Římanům. Jejich útoky byly zaměřené zejména proti těm „vlažným“. Proti těm, kteří nebyli podle jejich mínění dostatečně radikální. A to byli kromě nich a zelótú vlastně všichni ostatní. Jejich vražedné řádění dosáhlo vrcholu ve chvíli, kdy zaútočili i na Chrám a zabili velekněze i jeho stoupence. Zabití velekněze ale rozpoutalo boj mezi všemi Židy, kteří se vraždili mezi sebou s neobyčejnou brutalitou. Sicariové byli nakonec nuceni z Jeruzaléma utéci. Odtáhli do Judské pouště, kde dobyli Herodovu pevnost Masadu a pobili její římskou posádku. Židovské povstání, které mělo zprvu charakter národně osvobozeneckého boje, přerostlo v krvavou občanskou válku, ve které fanatická lúza, zejména Zelóti a Sicariové, systematicky vyvražďovala především přílušníky vyšší a střední vrstvy Židů. Povstalci se postavili i vojsku, vyslaném králem Agrippou II. Senátor Flavius Vespasianus a jeho syn Titus, vyslaní římským senátem k potlačení povstání, měli značně ulehčenou práci. Zatím, co se Židé pobíjeli mezi sebou, Vespasián se vrátil zpět do Říma jako nový císař a vojenské tažení v Judei dokončil jeho syn Titus, který v r. 70 dobyl a zcela zničil Jeruzalém. Židovské povstání ale neskončilo dobytím Jeruzaléma. Ještě tři roky likvidovali římští vojáci poslední místa odporu. Posledním takovým místem byla Masada. Masada, kterou ovládali již od roku 66 n.l. Sicariové v čele s Eleazarem ben Yairem.
Již zdálky vidíme z autobusu charakteristickou siluetu vysoké skály s rovným vrcholem, tyčící se do výše asi 400 metrů nad hladinu Mrtvého moře. Taková malá Stolová hora. První pevnost tu byla vybudovaná už za Hasmoneovce Alexandra Jannaia na přelomu druhého a prvního století před letopočtem. Hasmoneovští vládci uzavřeli smlouvu s Římem a postupně rozšiřovali své panství o Galileu, Samaří i Idumeu. Budování pevností bylo součástí posilování obranyschopnosti židovského státu. V r. 40 př. n. l. vtrhli na území Izraele Parthové a dosadili do úřadu velekněze Hasmoneovce Antigona. Guvernér Herodes, potvrzený ve funkci římskou správou, který nebyl čistým Židem, ale pouze idumejským konvertitou, musel před nacionalisticky smýšlejícím Antigonem uprchnout z Jeruzaléma. Jako útočiště pro svou rodinu si zvolil hasmoneovskou pevnost Masadu. Sám cestuje do Říma, kde hledá podporu a vojenskou pomoc. Herodes měl úspěch. Byl jmenován přítelem římského lidu a králem Izraele a Judska. Vrací se s římskou armádou do Izraele, kde byl Římem dosazen na izraelský trůn. Ale na Masadu nezapomněl. Masada se osvědčila. A Herodes ve strachu před možným útokem zvenčí, zejména z Egypta a také ze strachu před občanskou válkou v zemi, nechává vybudovat na Masadě novou velkolepou pevnost. A nejen na Masadě. Další podobnou pevností je například Herodiána. Předpokládal, že ve zlých dobách nalezne v těchto pevnostech bezpečí do té doby, než mu Římané přijdou na pomoc. Pro jednoho z největších stavebníků antické doby, Heroda Velikého, není nic nemožné. Jeho architekti vystaví na Masadě nádherné paláce pro něj, jeho rodinu i palác pro jeho návštěvy. Jsou tam i vyhřívané lázně, sklady, obydlí pro obyvatele i kasárna posádky. Dostatek vody zajišťují ohromné cisterny, vyhloubené ve skále. Architekti nezapomněli na nic. Pevnost, budovaná až pro deset tisíc lidí, zásobená dostatečně vodou i potravinami, mohla na první pohled vzdorovat i léta. Mohla, ale nebylo jí to souzeno.
Bohužel, pevnost nebyla zcela dokončena. Herodes Veliký umírá a do Masady se stěhuje římská posádka. Věnujme se teď na chvíli pevnosti samotné. Jak už jsem se zmínil, architekti zde pamatovali skoro na vše. Dvanáct velkých cisteren, vyhloubených ve skále, mělo kapacitu přibližně 40000 m³ vody, která byla zachytávaná při občasných deštích. Tato voda měla stačit všem potřebám obyvatel pevnosti. Jako voda pitná i užitková pro bazény, lázně i jako voda závlahová pro skromná políčka, udržovaná mezi budovami. Vytěžená skála byla použita ke stavbě budov a k ohrazení celého areálu zdí s třiceti dvěma strážními věžemi. Při archeologickém výzkumu zde bylo nalezeno 29 skladů, každý dlouhý 27 metrů se stovkami hliněných nádob. Když byly sklady plné, mohly zásoby obyvatelům skutečně vydržet i léta. Byly zde uchovávány sušené datle, olivový olej, obilí, měchy s vínem, ale také vše ostatní, co mohli obležení potřebovat k životu. Zbraně, plátno, kůže atd. Nejzachovalejší je severní palác, který byl i částečně dostavěn. Současné dostavby jsou vidět na první pohled. Podél zdí se táhnou výrazné, černé linky, které oddělují původní zachovalou stavbu od současné rekonstrukce. Dostavby jsou všechny prováděné výhradně z původního materiálu, který se v pevnosti zachoval. Tento způsob prezentace památek je rozhodně lepší, než hromady ruin, ze kterých se dá těžko něco vyčíst. Herodův soukromý palác, posazený do strmé severní stěny, je od ostatních prostor oddělen vysokou zdí. I tady, mezi svými, měl Herodes obavy o svou bezpečnost. Tady byl v naprostém bezpečí, se svou věrnou stráží. Tedy, byl by v bezpečí, kdyby sem, na Masadu, někdy zavítal. Neexistuje žádný doklad o tom, že by tu Herodes někdy pobýval. A přitom zde mohl krásně relaxovat na zastřešené terase s vínkem a výhledem do kraje. A taky si užít příjemného vánku. Jeho architekti záměrně totiž umístili tento jeho soukromý palác na severní stranu. Zatím, co na celé horní plošině pevnosti se v létě nehne vzduch, tady na severní straně to skoro pořád trochu fouká. Herodes si tu vlastně budoval svůj zimní palác. V zimě bývá v Jeruzalémě sychravo, prší, ani sníh tu není výjimkou. A v létě zase moc horko. Na Masadě je počasí přeci jen lepší. A tak jak v zimě, tak i v létě se tu mohl schovat před jakýmkoli nebezpečím i nepřízní počasí a v klidu tu odpočívat. Přesunuli jsme se z paláce na vyhlídkovou terasu na severní straně. Hluboko pod námi je nedokončená stavba, která měla snad být Herodovým mauzoleem. Tady někde byly také nalezeny tři kostry. Pozůstatky muže, ženy a dítěte.
Na Masadě bylo nalezeno celkem dvacet jedna koster. Tři zde a ostatní porůznu po pevnosti. Vypadá to, že zde zemřela jedna rodina. A zdá se to být i v souladu s onou tragickou verzí příběhu Masady. Jaký vlastně byl tento příběh? Příběh, který uzavírá poslední kapitolu velkého židovského povstání? Bylo to završení odvěkého boje Židů za svobodu náboženskou i politickou, boj proti římské okupaci, anebo se jednalo o vyřizování účtů mezi tou nejfanatičtější částí židovské společnosti na straně jedné a tou bohatší, vládnoucí a také pragmatičtěji smýšlící skupinou obyvatel na straně druhé. Je těžké vynést jakýkoli jednoznačný soud. Bylo to tak trochu obojí. Tak mne v této chvíli napadá paralela s tím, co každý zná z našich dějin. Husitské hnutí u nás v začátku 15. století. Z doby svého školního mládí si můžeme dobře pamatovat, že to měl být boj proti zkaženosti církve, proti nadvládě feudálů, že to bylo vrcholné období našich dějin atd. Pravda je pochopitelně trochu jiná. Od každého kousek. Takovéto hodnocení silně zavání mindrákem malého národa, kterého se v té době bála celá Evropa. Víme dobře z dějin, co znamená vláda té nejspodnější vrstvy společnosti. Spíš by se hodilo říci, vláda lůzy. Ničení hodnot jak materiálních, tak i duchovních, kterým nerozumí, krvavé účtování s těmi, kdo představují bohatství a moc, uvolnění těch nejnižších lidských pudů. Zruční manipulátoři a demagogové vždy dokážou vyvolávat psychózu davu a využívat ji ke svému prospěchu, zviditelnění, či k uchopení moci. A tak davy husitů táhnou Evropou a ve svatém zanícení, kterému asi skutečně věří, loupí a vraždí a ničí vše to, čemu nejsou schopni porozumět. A pak už jen záleží na tom kterém režimu, jak to bude prezentovat. Jak bude vytvářet legendu. Mýtus. Když bychom chtěli objektivně hodnotit události, které v šedesátých a sedmdesátých letech prvního století našeho letopočtu na dlouhá staletí ovlivnily další vývoj židovského světa a národa, najdeme v těchto událostech od všeho kousek. Hrdinství a statečnost těch, kteří se zbraněmi v rukou bojovali proti všem za svoji víru, zděděnou po otcích a co upřímně věřili, že bojují za svobodu národa. Ale najdeme i touhu po krvi, nesmyslné vraždění, zneužití náboženského cítění druhých a fanatizmus. Vraťme se teď k průběhu bojů o Masadu. Jak už jsem se zmínil, v r. 66 obsadili pevnost Masadu sicariové, poté, co byli vyhnáni z Jeruzaléma. Sicariové rozpoutali ve městě pod pláštíkem obrany víry krvavý a nesmyslný teror, na který sami doplatili. Z města byli vyhnáni a museli se uchýlit někam, kde byli relativně v bezpečí. Takovým místem se stala Masada. Není jasné, jestli byla v té době Masada opuštěná, nebo jestli tam byla omezená římská posádka. Prameny si v tomto případě protiřečí. Ale to není podstatné. Sicariové se na Masadě zabydleli na dlouhých sedm let. A Herodovu pevnost si přizpůsobili po svém. Z honosných paláců se staly veřejné budovy a sídlo velitele Eleazara ben Yaira a jeho nejbližších. Z jedné budovy na severní straně se stala synagoga, dnes považovaná za nejstarší synagogu na světě. V pevnosti byly také v souladu s židovským Zákonem vybudovány dvě rituální lázně – mikve. Zásobování vodou za povstalce vyřešili již Herodovi architekti. Zbývalo se zásobit potravinami. Pro lupiče a vrahy, uprchlé z Jeruzaléma, nebylo nic jednoduššího, než vytáhnout vojensky proti oaze Ein Gedi, vzdálené od Masady asi 18 kilometrů. Josephus Flávius ve své knize „Židovská válka“, uvádí, že sicariové přitáhli do osady v noci, zmasakrovali sedm set jejich obyvatel, včetně žen a dětí a vyrabovali veškeré zásoby jídla. Ti obyvatelé Ein Gedi byli také Židé. Na tomto místě onen silně nacionálně podbarvený mýtus Masada dostává povážlivé trhliny. Je pravděpodobné, že obležení Masady nezačalo ihned po dobytí Jeruzaléma. Nejdříve byly dobyty ostatní velké pevnosti. Především Herodiana, jejíž obléhání trvalo jen krátce a poté pevnost Machaerus, ve které byl kdysi sťat Jan Křtitel. Pevnost Machaerus se bránila dlouho a statečně a Josephus Flávius zmiňuje i výpady obránců pevnosti, které způsobovaly Římanům značné problémy. Masada přišla na řadu jako poslední v době, kdy Židovská válka byla už dávno rozhodnuta. Je tedy možné a velmi pravděpodobné, že mnozí z obránců Jeruzaléma, kterým se podařilo uprchnout před jeruzalémským masakrem v r. 70, posílili i řady obránců Masady. Nový římský velitel Flavius Silva, který po dobytí pevností Herodiana a Machaerus nahradil zemřelého Lucilia Bassa, potřeboval k dobytí Masady soustředit nové síly. Podle tradice trvalo obléhání pevnosti až osm měsíců. Tento údaj však někteří historikové zpochybňují. Uvádějí maximální délku obléhání sedm až devět týdnů, to znamená asi dva měsíce. Důvodů pro toto tvrzení je hned několik. K dobytí Masady byla určena desátá římská legie Fretensis. Římané si nutně potřebovali trochu zvednout sebevědomí a prestiž, pošramocenou dlouhodobými problémy s potlačením velkého povstání v Porýní a také s trochu zdlouhavým potlačování povstání židovského. Proto bylo jejich snahou dobýt Masadu co nejdříve. Tím spíše, že proti jejich profesionální armádě stáli obránci, nevycvičení k boji, byť to byli fanatici, kteří neměli co ztratit. Římané postavili dole kolem pevnosti zeď a u ní postavili několik svých táborů. Ten největší z nich byl na západní straně. A zde, v místě, kde byla skalní stěna nejnižší, začali stavět nájezdovou rampu, po které se měly dostat až k hradbám pevnosti obléhací stroje a beranidla. Nový geologický průzkum však prokázal, že Římané využili přírodní skalní hřeben, který se táhl od jejich tábora kousek pod vrchol pevnosti. S využitím této přírodní cesty nedalo Římanům tolik práce, ani času, vybudovat příjezdovou rampu. Rampu pochopitelně nestavěli římští legionáři, ale otroci, kteří legii provázeli. Mýtus Masada dostává další trhlinu. Tím spíše, že zatím co ve Fláviově popisu dobývání Jeruzaléma i pevnosti Machaerus se židovští obránci vyznamenávali svou statečností i občasnými výpady z hradeb proti Římanům, v popisu dobývání Masady nic takového nenajdeme. Zde se pravděpodobně bojovalo buď málo, nebo vůbec ne. A to musíme ještě Josephu Fláviovi, jako Židu, připsat snahu, že své líčení trochu ideologicky podbarvil. Shrňme si teď hlavní fakta tohoto mýtu. Za prvé. Tradice říká, že po pádu Jeruzaléma, její zbývající obránci, tedy zelóti, kteří nesli hlavní tíhu povstání, uprchli na Masadu, kde chtěli pokračovat v odporu proti Římu. Skutečnost je zcela jiná. Masadu obsadili již v r. 66 sicariové, tedy zloději, násilníci a vrazi, kteří museli uprchnout z Jeruzaléma ještě před započetím povstání proti Římu.
Za druhé. Mýtus praví, že poté, co Masadu oblehli Římané, zelóti bojovali statečně a podnikali časté výpady proti římskému vojsku po celou dobu obléhání, tj. asi po dobu tří let. Někdy můžeme dokonce slyšet, že Masada byla centrem židovského odboje proti Římu! Opět lež. Obléhání trvalo maximálně sedm týdnů bez jakékoli snahy obležených bojovat. Za třetí. Když si hrdinní obránci pevnosti uvědomili, že není žádná naděje na vítězství a že se musí rozhodnout mezi životem římského otroka, nebo smrtí, tak raději volili smrt. Hlavy rodin zabili nejdříve své blízké, vybraných deset mužů pak zabilo tyto hlavy rodin a ten poslední, který byl určen, zabil těch deset, co zbylo. A tento poslední musel nakonec spáchat hřích sebevraždy. Tento scénář se pravděpodobně nejvíc blíží skutečnosti. I když na rozdíl od mýtu, který říká, že Eleazar ben Yair měl k obleženým jednu jedinou řeč, kterou je přesvědčil o hromadné sebevraždě. Ve skutečnosti, měl, podle těch, kteří se ukryli a přežili masakr, dvě dlouhé řeči. Obránci pevnosti dobře věděli, jak Římané nakládají se zajatci. Židé, zajatí při obraně, byli prodáni jako otroci, nebo končili v arénách jako gladiátoři. Mnozí z nich stavěli v Římě i Fórum míru. Římané dobře věděli, že Masadu ovládají zločinci, kteří neváhali vraždit bez milosti i ostatní Židy. Zločinci, chycení Římany, končili buď na křížích, nebo jako živé pochodně. Obránci Masady tak neměli na vybranou. Po pádu pevnosti by je čekala krutá smrt. Proto se rozhodli pro toto zoufalé řešení. Prezentovat tyto zločince a vrahy jako národní hrdiny je výsměch historii. Mýtus Masady podporuje i skutečnost, že 967 obránců, mezi nimiž byli i ženy a děti, zde stálo proti desetitisícové vycvičené římské legii. To je sice fakt, ale je to něco, co se táhne celou židovskou historii. Jeden proti mnoha. Málo proti množství. Vyvolenost národa mezi všemi. Není obtížné si uvědomit, proč byl mýtus Masada vytvořen. Židovské politické sionistické hnutí, které vzniklo někdy v 19. století a jehož cílem bylo založení státu Izrael, zoufale potřebovalo podobné mýty. Mýty, které by ukazovaly Žida jako hrdinu, bojujícího za ideály svého národa, mýty, které by posilovaly vědomí identity Židů, roztroušených po světě a které by je utvrzovaly ve vědomí, že jejich vlastí je Palestina, dnes tedy stát Izrael. Mýtus Masady se stal jednou z hlavních složek úsilí o vytvoření národní identity sekulárního, sionistického žida, který je hrdý na svou vlast a její minulost. Vykopávky, prováděné na Masadě začátkem šedesátých let renomovaným izraelským archeologem profesorem Yadinem, tento mýtus velmi cíleně upevnily. S postupem let, tak, jak se měnila i izraelská společnost a objevovaly se i nové historické skutečnosti, otevřel se najednou prostor i pro ty historiky a archeology, kteří měli zájem na odhalení pravdivé a skutečné historie. A tak mýtus Masada ztratil postupně své posvátné místo v sionistickém pantheonu hrdinství. A Masada se z židovského posvátného místa stala jen významnou turistickou atrakcí. Nikoli ovšem pro Židy. Ani vojenská přísaha nováčků se zde už nekoná. Ta se přesunula na místo, pro Židy skutečně posvátné. A sice ke Zdi nářků. Na Masadě dnes přísahají jen výsadkáři. A taky tu chodí turisti a poslouchají to, co se tu stalo i nestalo. Je právě poledne. A na Masadě svítí slunce. Ostatně, v této době zde prý bývá vždycky pěkně. Na vyhlídce na severní straně fouká trochu vítr. Stojíme na plošině nad Herodovým mauzoleem a obdivujeme Mrtvé moře s mlhavou kulisou vysokých hor Jordánské vysočiny. Stojíme a posloucháme se zájmem naši průvodkyni. Vypráví nám jednu legendu, která se jmenuje Masada. A docela pěkně se to poslouchá.

další cestopisy
Fotoalba
albumimgjNRBBqPp

Masada

27.04.2015
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@