A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Izrael - Cestopisy

Tam dole je Země zaslíbená I.

Málokterá oblast na naší planetě vzbuzuje neustále tolik pozornosti jako oblast Blízkého východu. Zde se zrodila naše civilizace, zde vznikla i tři velká monoteistická náboženství. Málokterá oblast je tak bohatá na historické události. Když se před námi otevřela ta možnost, poznat alespoň trochu tajemství Svaté země, neváhali jsme ani chvíli. Ta několikadenní cesta po Blízkém východu byla úžasná a následující řádky mohou jen velmi skrovně přiblížit naše zážitky i pocity, které jsme v průběhu cesty prožívali. /Malý výňatek z mojí knihy - "Snítka olivy ze Země zaslíbené"./

Tam dole je Země zaslíbená

48. Téhož dne mluvil Hospodin k Mojžíšovi řka:
49. Vstup na horu tuto Abarim, na vrch Néboh, kteráž jest v zemi Moabské naproti Jerichu. A spatř zemi Kananejskou, kterouž já dávám synům Izraelským právem dědičným.
50. A umřeš na vrchu, na kterýž vejdeš a připojen budeš k lidu svému. 5. kniha Mojžíšova, Deuteronomium, kap. 22.

V biblické době byly na území dnešního Jordánska tři království. Ammon, Moab a Edom. Edomské království bylo z nich nejjižnější. A také bylo nejvíce prosperující. Jejich přístav, dnešní Akabu, využíval již král Šalamoun i pozdější židovští králové. Stejně jako ostatní národy, žijící v této oblasti, i Edomci se chovali vůči Izraelcům nepřátelsky. Abychom trochu pochopili tyto složité vztahy, vraťme se nejprve k první Mojžíšově knize - Genesis a k Izákovu rodokmenu. Jeho syn Jákob, chráněnec Hospodina, dostal od něj nové jméno – Izrael. Měl celkem 12 synů, kteří představují dvanáct izraelských kmenů. Jedním ze synů byl i Josef, který se dostal do Egypta a díky své chytrosti a obratnosti se stal postupně prvním mužem Egypta po samotném faraonu. Pod jeho záštitou se začali v Egyptě usidlovat Izraelci. V Egyptě se jim dařilo, získávali vliv a majetky, až se jejich vzrůstající síly začali faraonové obávat. Začali Židy čím dál tím více zotročovat. A protože jejich počet dále vzrůstal, nařídil faraon zabíjet každého židovského potomka mužského pohlaví. Když se v domě potomků Léviho, syna Jákobova, narodil Mojžíš, matka ho chtěla uchránit před smrtí a tak ho v proutěné ošatce pustila po Nilu. Faraonova dcera, která se v Nilu koupala, nechala chlapce vytáhnout z vody a Mojžíš byl pak vychován na faraonově dvoře. Jako dospělý ale zabil egyptského dozorce a musel uprchnout ze země. Usadil se v zemi Edomitů, kde se i oženil. Bůh však přisoudil Mojžíšovi jinou úlohu. Vyvolil si ho k tomu, aby vyvedl zotročený židovský národ z Egypta do Země zaslíbené. Exodus Židů, kterých táhlo z Egypta podle Starého zákona na milion, byl však provázen vyvražďováním mnoha původních kmenů, které stály Izraelitům v cestě. Vše se dělo ve jménu Hospodina a na jeho příkaz. Pro ilustraci krátký výňatek z páté knihy Mojžíšovy, zvané Deuteronomium. Jedná se o kapitolu 20:16,17, ve které Bůh přikazuje Mojžíšovi:
16. Ale v městech těchto národů, které ti dává Hospodin, Bůh tvůj do dědictví, nenecháš naživu naprosto nikoho. 17. Zničíš je jako klaté, Chetejce, Emorejce, Kanaánce, Perizejce, Chivejce a Jebusejce, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Jahve úřaduje a Židé v krvi obsazují zem, kde žilo od staletí původní obyvatelstvo. A války pokračují. Jednou je nahoře Izrael, jindy okolní národy. Tahle zem je nasáklá krví. Jen chci znovu připomenout, že se tady jedná o biblické podání, které není žádným věrohodným historickým dokumentem. V biblických knihách se popisují střety Izraelitů s jednotlivými městskými státy. Podle tohoto líčení, které probíhalo pochopitelně v docela jiných časových úsecích, měly tehdejší války o území spíše charakter genocidy. I biblický příběh o Mojžíšovi a židovském exodu je jen nepotvrzeným mýtem. Starý zákon není v žádném případě věrohodný historický pramen. Napovídá však mnohé o tom, jakým způsobem obsazovaly rozptýlené židovské kmeny postupně oblast starověké Palestiny. Americké krváky, kterými nás dnes krmí komerční televize, jsou proti tomu červená knihovna. Mojžíš, jako prodloužená ruka Hospodinova tvrdě účtuje nejen s původním obyvatelstvem, ale i se svými odpůrci ve vlastních řadách. Tedy s těmi, kteří se nechovají striktně dle božích zákonů, jinými slovy, podle jeho přikázání. Pokouším se vžít do situace a myšlení lidí, bloudících celá desetiletí vyprahlými pustinami Sinaje a Palestiny. I dnes je to krajně nehostinný kraj. Jen skály a písek. Před třemi tisíci léty to asi nebylo o mnoho lepší. Podle Bible statisíce lidí, kteří mají málo jídla i vody. Lidé, kteří musejí svádět ustavičný boj s přírodou o holou existenci a tvrdě bojovat i s domorodým obyvatelstvem, které se jim staví do cesty. A na druhé straně tu jsou Boží, tedy Mojžíšovy zákony. Neuvěřitelná spousta různých omezení a nařízení, týkajících se všech oblastí života. Není divu, že se v Mojžíšově lidu objevují reptalové, kteří tento tvrdý dril těžko snášejí. A proti Mojžíšovi vznikají časté vzpoury. Když Židé táboří při své jedenácté zastávce na cestě z Egypta u Rafidim v poušti Sín, mají přirozeně žízeň. Ale žádná voda tam není. Reptají a chtějí po Mojžíšovi nejen vodu, ale i návrat do Egypta, kde se měli, podle mínění některých, lépe. Mojžíš v zoufalství volá Boha: „Co mám činit s tímto lidem. Vždyť mne ukamenují?“ Židé si volí i své nové vůdce, kteří je mají dovést zpět do Egypta. Proti Mojžíšovi stojí nakonec až 250 nižších vůdců. Mojžíš se opět radí s Hospodinem a „milosrdný“ Bůh nařizuje povraždit všechny „modláře“. Pro Mojžíše a jeho věrné je Boží příkaz svatý. Výsledkem toho je pobití 24 000 „nepřizpůsobivých“. /4. Mojžíšova, 25:1-18/ Není divu, že někteří bibličtí badatelé, s odkazem na jiné knihy Starého zákona, se domnívají, že Mojžíš nezemřel na hoře Nebo, ale že byl svými odpůrci prostě zabit. Vše jsou dnes ale jen domněnky. Stejně jako teorie, že Mojžíš nezemřel na hoře Nebo, jen proto, že z této hory nemohou být viděna všechna místa, která jsou uvedena v 34. kapitole 5. knihy Mojžíšovy. Žádný vědecký důkaz o existenci Mojžíše ovšem neexistuje. Jen spousta nejrůznějších kuriózních legend a mýtů. Podle egyptského historika Ahmeda Osmana byli starozákonní prorok Mojžíš a faraon Achnaton, tvůrce jediného slunečního boha Atona, jedna a ta samá osoba. Podle jeho teorie byl Achnaton vyhnán na konci 17. roku vlády společně se Semity z Egypta do vyhnanství na Sinaji. Tento Achnatonův exil se pak dostal do Bible jako Mojžíšův odchod od Nilu do Země zaslíbené. A staroegyptský bůh Amon-Aton se jednoduše přetransformoval na Jahweho. Podle některých japonských křesťanů je Mojžíš pohřben pod vrcholem hory Hudacu v západní části japonské provincie Išikawa, kam s pomocí Boha odletěl ze Sinaje. A Mojžíšův syn Julius mezitím založil Řím. Na Mojžíšův hrob si však dělají nárok i Indové. Podle nich se hrob Mojžíše nachází v indickém městě Bandipur. Nechme však teď stranou všechny tyto více, či méně groteskní teorie. Stojíme se ženou na západní straně hory Nebo na nevelkém vyhlídkovém prostranství. Železné zábradlí nás dělí od prudkého svahu, plného kamení a skrovného porostu nízkých keřů, olivových stromů a několika jehličnanů. Všechny teorie, všechny pochybnosti historiků o pravosti toho, či onoho jsou najednou pryč. Tady jsou zbytečné. Mlčky stojíme a hledíme na panorama hluboko pod námi. Před očima se mi promítá onen známý biblický příběh o muži, který svou nezlomnou vůlí, tvrdostí a vytrvalostí dovedl svůj lid po čtyřiceti letech tam, kam si při svém odchodu z Egypta předsevzal. Příběh o muži, který zemřel před prahem svého cíle, aby naplnil svůj osud. Ten kraj dole před námi až k samému obzoru je Mojžíšova Země zaslíbená. V hloubce 1200 metrů pod námi, ve velké příkopové proláklině, leží Mrtvé moře a široké údolí biblické řeky Jordán. V mlžném oparu, vznášejícím se stále nad hladinou Mrtvého moře, se objevuje nezřetelné panorama Jeruzaléma. A přímo před námi, ve vzdálenosti skoro 30 kilometrů, se rýsuje biblické Jericho. O malý kousek dál doprava, hned pod úbočím hory, leží Beth-Pe´or. Tento místní název nikomu pravděpodobně nic neříká. Ale tady, v blízkosti Beth-Pe´oru, totiž sám Hospodin prostřednictvím svých andělů, podle Starého Zákona pochoval tělo mrtvého Mojžíše /5. Mojžíšova, 34:6/. Stojíme teď před úžasným panoramatem Země zaslíbené. A emoce pracují tak, jako snad nikde jinde na naší dosavadní cestě. Ten pohled se mi natrvalo vryl do paměti. Nechme se tedy alespoň na chvíli unést tím dramatickým biblickým příběhem. A k tomu člověk nemusí být nutně věřícím. Napadá mne, jestli si zde, při pohledu na vytouženou a přislíbenou mu zemi, Mojžíš uvědomil, že umírá pouze pro svou vlastní ješitnost, kvůli které si připsal sám zásluhy za vodu, která vytryskla ze skály při jejich ležení v Rafidim. Tyto zásluhy měl pouze Bůh a Mojžíš mu je upřel. Je ale lidsky pochopitelné, že i vůdce, byť velmi tvrdý, je přeci jenom člověk. A člověk chybující. Je těžké říci, kdo byl v tu chvíli více ješitný. Vždyť i olympští bohové měli lidské vlastnosti. To proto, aby jim lidé lépe rozuměli a pochopili je. A hlavně, aby jim věřili. Přiznám se, že pod dojmem tohoto výjimečného místa se možná až příliš vžívám do onoho známého Mojžíšova příběhu. Hranice mezi realitou a fikcí je zde skutečně velmi tenká. Vraťme se ale opět do skutečné reality toho dnešního, trochu pošmourného dne. Chvíli svítí slunce, chvíli poprchává, ale příjemné, teplé klima nás neopouští. Máme tak trochu smůlu. Na hoře Nebo řádí archeologové. A tak je řada objektů uzavřená. Týká se to hlavně baziliky i vyhlídky s bronzovou plastikou italského sochaře Giovanni Fantoniho. Předpokládám, že zde jsou, tak jako od samého počátku archeologického výzkumu, odborníci z františkánského Ústavu biblických studií v Jeruzalémě. Tento ústav zde začal s výzkumem v létě r. 1933. Archeologové mohli čerpat údaje z velmi starého a jedinečného popisu první baziliky, která byla na vrcholu hory postavena. Tyto údaje pochází kupodivu od jedné ženy jménem Egeria, která ve čtvrtém století putovala po svatých místech Palestiny. Není známo, jestli to byla osoba stavu duchovního, nebo světského. Ale popis její cesty se zachoval. Stejně tak se zachoval popis cesty Petra Iberského, biskupa z Gazy. Ten byl na hoře Nebo o sto let později. Podle toho, co zjistili archeologové, první kostel byl zde postaven někdy ve čtvrtém století. Přesněji řečeno, tento kostel vznikl přeměnou starší stavby z římské doby na křesťanský svatostánek. V šestém století se mniši rozhodli svou svatyni rozšířit na baziliku se sakristií a novým baptisteriem, na jehož mozaikové podlaze je datum srpen 531. A konečně počátkem sedmého století byla postavena kaple Bohorodičky s apsidou a bohatou mozaikovou výzdobou. Zbytky původní baziliky byly začleněny do moderní církevní budovy, která dnes nese jméno Kostel Památky Mojžíše. Bohužel, celý kostel je již dlouho uzavřen vzhledem k jeho probíhající rekonstrukci. A tak neuvidíme nic z nádherné mozaikové výzdoby hlavní lodi ani baptisteria. Vidíme jen malou část mozaikové podlahy s rostlinnými motivy, která byla přenesena do provizorního přístřešku před kostelem kvůli opravě. Ta je bohudík přístupná. Ostatní mozaikovou výzdobu můžeme vidět alespoň v reprodukcích na velkých panelech v malém muzeu, které je hned vedle baziliky. Helena na nás opět chrlí spoustu informací o historii hory, o všech stavbách a vysvětluje i smysl jednotlivých mozaik. Penzum vědomostí, které tahle dívka má, mne sice už nepřekvapuje, ale neustále udivuje. V březnu roku 2000 navštívil horu Nebo i papež Jan Pavel II. v rámci své pouti po Svaté zemi. Památkou na tuto návštěvu je olivovník, který tu sám zasadil. Ještě na chvíli se vracíme na západní stranu hory naposledy pohlédnout na panorama této biblické země. Údolí Jordánu bylo v Mojžíšově době určitě zelenější a úrodnější než dnes. Řeka Jordán je dnes jen malou říčkou, schovanou v rákosí, které roste hojně kolem jeho břehů. Vody Jordánu jsou využívány především k masivním závlahám a tak jeho přítok do Mrtvého moře nestačí pokrýt jeho přirozený úbytek vlivem vypařování. Roční pokles hladiny je asi 0,5 metru. Odborníci tvrdí, že pokud nebude realizován odvážný projekt propojení moří Mrtvého a Středozemního, tak Mrtvé moře do 50 let vyschne. Fantoniho plastika s vyhlídkou nad námi je za drátěným pletivem. Jako ostatně celý kostel se všemi mozaikami. Škoda. Bronzová plastika, která je tam umístěna, znázorňuje Ježíšův kříž, který je obtočen bronzovým hadem. Někde jsem četl, že plastika symbolizuje první hřích člověka. Jedna cestovní kancelář ve svých informačních materiálech dokonce píše, že to má být Aeskulapova hůl, symbol lékařství. Ale protože jsme na hoře, na které podle tradice zemřel Mojžíš, je i tato plastika pochopitelně spojena s Mojžíšovým životem. Židé si na cestě do Zaslíbené země totiž pořád na něco stěžovali. Buď, že jim chybí maso nebo voda, bouřili se proti Mojžíšovi, klaněli se všelijakým modlám a zlatému teleti a těžko se smiřovali s drsnými životními podmínkami i Božími zákony. Hospodina to permanentně rozčilovalo a tak na ně poté, co pochovali Mojžíšova bratra Árona, seslal ohnivé hady. A tady je na místě opět malý citát z Bible : IV. kniha Mojžíšova, kap. 21
„Protož dopustil Hospodin na lid hady ohnivé, kteříž jej štípali, takže množství lidu z Izraele zemřelo.“
A Židé, jako vždy, když na ně přišla nějaká pohroma, prosili Mojžíše, aby se za ně u Boha přimluvil.
„I řekl Hospodin k Mojžíšovi: udělej sobě hada podobného těm ohnivým a vyzdvihni jej na sochu. A každý uštknutý, když pohledí na něho, živ bude. I udělal Mojžíš hada měděného a vyzdvihl jej na sochu. A stalo se, když uštkl had někoho a on vzhlédl na hada měděného, že zůstal živ.“ Tenhle božský trest sice postrádá logiku, ale protože se tu jedná o Bibli, je možná na místě parafrázovat Tertulliana, jednoho z prvních církevních publicistů císařského Říma : „Credo, quia absurdum“. Tady rozum kulhá za vírou. Ale beru to spíš jako svůj nedostatek. Naše návštěva hory Nebo se chýlí ku konci. Zanechala v nás hluboký dojem. Obrovskou práci zde udělali od roku 1932 františkánští mniši. Konkrétně Františkánský archeologický institut a jejich Ústav biblických studií, sídlící v Jeruzalémě. Nejdříve zde postavili klášter, kde mají od roku 1932 své útočiště a nejen pro život duchovní. Pustili se do velikého úkolu. To, co je zde odkryto, zrestaurováno a zdokumentováno, to je jejich práce. Nápomocni jim přitom byli postupně lidé z celého světa. Ať už to byli lidé duchovního stavu, laici, studenti, odborníci, nebo umělci, ti všichni zde vytvořili komunitu, spojenou vzájemně svou vírou a společným cílem. Zde mají svou základnu a odtud působí i v dalekém okolí. Podílejí se na archeologickém výzkumu v Madabě, Umm al-Rassas i v okolních vesnicích.
Na hoře Nebo je jen malá svatyně. Svatyně, nesoucí jméno Mojžíšovo. Ale právě to jméno Mojžíš, je zde jakýmsi symbolem víry. Symbolem naděje pro pokojnou koexistenci tří velkých světových náboženství. Alespoň zde, v multikulturní jordánské společnosti.

Ma´a ssaláma – tak tedy sbohem Jordánsko

Večer jsme toho z Ammánu mnoho neviděli. Ani dnes neuvidíme z centra města nic, protože vyjíždíme na západ směrem k izraelské hranici. Město bylo založeno původně na sedmi pahorcích. Dnes je těch pahorků už devatenáct a mapa Ammánu se vedle jmen královské rodiny hemží i označením „Jabal“, což znamená hora. Ammán je rozhodně zajímavé město. Je to směsice krásné, moderní arabské architektury, ošklivých, betonových kvádrů, proluk s hromadami ssutě a písku, moderních minaretů a mešit a spousty aut v ulicích. Čilá stavební aktivita je vidět všude kolem. Nejvíce je to vidět v západní části, kterou projíždíme. Je tu soustředěna i většina ekonomické aktivity hlavního města. Řada parků, široké bulváry a nad nimi se tyčící výškové budovy obchodních firem. A taky většina čtyř a pětihvězdičkových hotelů. Dnešní Ammán neroste ani tak do šířky, jako do výšky. Jen pro příklad : Capital Tower – 220 metrů výšky, Twin Towers – 200 metrů, Gate Towers – 186 metrů. A řada dalších výškových budov, které jsou soustředěné právě v té západní části města. A v plánu jsou další mrakodrapy. Jordánsko se vehementně snaží stát se regionálním centrem celého Předního východu. A myslím si, že se mu to docela daří. Musím ale říci, že mne tato moderna nijak neimponuje a neláká. Těším se spíš na kouzlo pestrých arabských súků, medin a starých památek. A káva mně rozhodně lépe chutná v pestré a kosmopolitní atmosféře prastarých uliček, které pamatují staletí. Člověk obyčejně nejede do Jordánska obdivovat jejich ekonomické úspěchy. Obdivuje tu hlavně kulturu, která se tu vyvíjí bezmála deset tisíc let. Ale přejme Jordánsku jeho úspěchy. Je to příjemná a vyspělá multikulturní země. Škoda, že se totéž nedá říci o ostatních státech regionu.
Jsme z města venku a míříme k hranicím. Nejsou daleko. Jen malý kousek od hranice přejíždíme řeku Jordán. Kdyby nás na to Helena neupozornila, tak by to nikdo ani nezaregistroval. Biblická řeka Jordán. Jedna z nejposvátnějších řek světa. Vytéká ze svahu libanonského Hermonu, aby se na území Izraele vlila do Galilejského jezera a z jezera pokračovala velkou příkopovou propadlinou v nesčetných meandrech do Mrtvého moře. V ní přijal Kristus křest od Jana Křtitele, Jordán tvoří i přirozenou hranici mezi Izraelem a Jordánskem. K našemu velkému zklamání je dnešní Jordán jen malým potokem, beznadějně ztraceným v rákosovém houští po obou jeho březích. Autobus trochu zpomalil, ale skutečně jen trochu, aby nevzbudil pozornost izraelských vojáků, hlídkujících na hranici. Fotoaparáty, opatrně vysunuté nad okraj okna, v rychlosti zdokumentovaly to naše velké zklamání. A Helena, jako správná průvodkyně, má teď příležitost nás informovat o tom, co se bude na jordánsko- izraelské hranici dít. Nemá to cenu popisovat. Je lepší nechat mluvit přímo Helenu:
„Za chvíli budeme na hranici. Tam budeme čekat, až nás zkontrolují a vyřídí a potom budeme autobusem přejíždět na izraelskou stranu. Autobus nás vyloží před budovou u izraelské hranice a odjede zase zpět. Pak budeme procházet budovou, kde na nás budou čekat různé prohlídky. Za ní nás bude čekat autobus izraelský. Na jordánské straně budou prohlídky jednoduché. Zavazadla vytáhneme ze zavazadlového prostoru, naložíme je na pás, na druhé straně si je vezmeme a naložíme do autobusu zpátky. Takže to bude jen taková ranní rozcvička. Až budeme na izraelské straně, bude záležet na tom, jestli nás pošlou na terminál turistický, nebo místní. Vesměs využívají terminál místní. Ten turistický se jim nechce otevírat. Takže půjdeme, dejme tomu na ten místní terminál. Všechny věci z autobusu musíte mít s sebou, protože autobus tam nemůže čekat a nemůže se ani vrátit. Cokoli v autobusu necháte, tak už nikdy neuvidíte. Autobus odjede, my máme všechny věci s sebou a jdeme k přepážce. Na té přepážce dáte pracovníku pas a velký kufr. Pokud máte jeden společný kufr, tak k němu musíte dát oba pasy. Pracovník si pasy vezme, vy odstoupíte kousek stranou a pak vám pasy vrátí. Případně dá pasy mně a já vám je pak rozdám. Oni nalepí na kufr čárkový kód a ten nalepí i na váš pas. Vaše zavazadlo pak odjíždí, tak jako při odbavení na letišti a vy s pasem jdete dále do budovy, kde je bezpečnostní kontrola osobních zavazadel. Ta zavazadla dáte na pás a pak musíte projít rámem, aniž zazvoní. Ty rámy jsou velmi citlivé, takže u sebe nesmíte mít nic kovového, ani na sobě, ani v kapsách. Předem si to už připravte, vytáhnout opasky, vyndat peněženky a klíče, prostě to kovové, co po kapsách nosíte. Projdete rámem a na druhé straně vám ty věci dají, vezmete si svá příruční zavazadla a pokračujete dál. Před pasovou kontrolou chvíli počkáte, protože chtějí předem mluvit s průvodcem skupiny a já nebudu odcházet od místa, kde se kontrolují kufry dříve, než budete mít všichni zpátky své pasy. Chvíli tam počkáte, než přijdu. Oni se mně budou ptát, kam jedeme, proč tam jedeme a kde budeme ubytováni a tak podobně. Pak půjdete na pasovou kontrolu, kde do pasů dostanete razítko a půjdete dál. Někomu mohou vzít i otisky prstů, případně si vás vyfotí do počítače. Dělají to namátkově. Pak budete procházet dál. Než budete ale venku, přečtou vám ještě čárový kód a zjistí, v jakém stavu jsou vaše zavazadla. Jestli už prošla rentgenovou kontrolou. Pokud je vše v pořádku, tak vám vrátí pas a vy se dostanete do haly, kde jsou ty dlouhé, černé pásy jako na letišti a tam vám přijede vaše zavazadlo. Někomu ale ještě zavazadlo neprošlo, protože to lidem jde rychleji, než zavazadlům. Pas vám sice vrátí, ale řeknou, že se máte posadit a přijít za pět minut. A pak to zkusíte znova. Někdy se ale stane, že se jim při prohlídce něco špatně zobrazí, tak vám řeknou, aby jste se posadili a za pár minut vás podle jména vyvolají, vy jim otevřete zavazadlo, oni se podívají, co je tam špatného a zas vám zavazadlo vrátí. Bývá to celkem plynulé, záleží na tom, kolik tam bude místních. Ti to často využívají, když jedou domů z Jordánska do Jericha, nebo Jeruzaléma, nebo navštěvují rodinu. Když už máte pas a zavazadla, vyjdete před budovu a tam ve skupince počkáte. Nakonec přijdu a spolu počkáme na autobus. Nemusíte se ničeho bát. Ten proud lidí při odbavení vás plynule nese. Zdůrazňuji, že na hranicích se nefotí ani nenatáčí. Ani na jordánské ani na izraelské straně. Nikdo nebude foťák ani vybalovat. A opět je třeba si zavazadla hlídat, žádné nesmí zůstat bez dozoru.“ Ten proslov byl dokonalý a natolik mne zaujal, že ho zde předkládám v přesném záznamu. Tak, jak nám Helena řekla, tak se to i událo. Jen já jsem pochopitelně musel otevírat kufr, protože se Izraelci na rentgenu nezdála naše plastová lahev s vodou, kterou si vyhodnotil jako bezpečnostní riziko. Po ujištění, že vezeme jen vodu, nás velkoryse propustil i s pasy. „Dámy a pánové. Vítám vás v Izraeli. Vítám vás jménem cestovní agentury společnosti Jeruzalem Gold, kterou zde zastupuje pan Mohamed.“ A jsme v Izraeli. Od Heleny se teď dozvídáme, jaký bude v příštích dnech náš program: „První naše zastávka bude na Olivetské hoře, odkud uvidíte krásné panorama města. Z Olivetské hory pojedeme k hradbám města, do kterého vstoupíme Hnojnou bránou a půjdeme ke Zdi nářků. Pro Židy je to nejposvátnější místo na světě. A můžete tam vložit i svá přání. Potom projdeme Židovskou čtvrtí, projdeme kolem archeologických vykopávek římského Jeruzaléma a dostaneme se do centra města. Řekneme si něco o rozdělení Jeruzaléma na čtyři čtvrti a tam pak budete mít asi dvě hodiny volna. Ze starého města pak vystoupíme Jafskou bránou, u které bude stát autobus a ten nás zaveze do Betléma. Tam si prohlédneme Chrám narození Páně a jeskyni narození. Z Betléma pojedeme zpět do západního Jeruzaléma, kde se ubytujeme v hotelu Jeruzalem Gold. Pokud jde o příští den. Z hotelu vyrazíme o půl osmé. Vydáme se na prohlídku Křížové cesty, tedy cesty bolesti a utrpení. Ta nás zavede do Chrámu Božího hrobu, nejdůležitějšího místa křesťanského světa. Po prohlídce chrámu se vydáme na Citadelu, tedy Davidovu věž, kde je pěkně udělaná expozice, věnovaná historii města. Potom budete mít zase asi dvě hodinky volno. Potom se vydáme uličkami ke kostelu sv. Jakuba u kláštera sv. Jakuba, který spravují Arméni. Tam, pokud budeme mít štěstí, budeme moci sledovat arménskou bohoslužbu, pak se vydáme na Sionskou horu, kde je místo Poslední večeře Krista a kde je také Davidův hrob. Pak půjdeme do Getsemanské zahrady a pak do hotelu. Večer je volný a budete moci si vyrazit do města.
Ráno navštívíme areál Chrámové hory, která je v pátek a sobotu uzavřená a otevírá se v neděli dopoledne na dvě hodiny pro turisty. Projdeme se nádvořími kolem mešity Al Aqsa a Skalního dómu. Dovnitř se nesmí, pokud nejsme muslimové. Pak Jeruzalém opustíme a pojedeme na Masadu. Tam pojedeme lanovkou nahoru i dolů, prohlédneme si pevnost, kterou nechal vybudovat Herodes a kde se udály dramatické události při povstání Židů proti Římu.
Pak bude asi dvě a půl hodiny koupání v Mrtvém moři v letovisku Ein Gedi. Poté jedeme na hranici s Egyptem a vracíme se do vašeho hotelu. Tak vypadá plán našich dnů v Jeruzalémě.“ Krajina od hranic k Jeruzalému je docela zajímavá. Olivové a palmové háje střídají pole se zeleninou. Silnice se postupně zdvihá, tak jak se vzdalujeme od prolákliny Mrtvého moře. Území Izraele můžeme rozdělit do čtyř oblastí. Jsou to historické názvy, které známe z Bible. Na jihu je oblast pouští, hor a písku. To je Negev. Druhou oblastí je Judsko. Ani zde nenajdeme souvislejší porosty lesů a zeleně. Ty jsou až v dalších oblastech, kterými jsou Samaří a Galilea. Tyto oblasti bývají přirovnávány k rajské zahradě Eden. A tam se dobře daří zemědělství. Politický systém v Izraeli je trochu zvláštní. Často můžeme slyšet, že Izrael je jediným demokratickým státem v regionu Předního Východu. I naše skvělá průvodkyně Helena nám to několikrát opakovala. Ale ono to není tak úplně pravda. Ostatně, kdyby Helenka říkala turistům něco jiného, s největší pravděpodobností by tento svůj docela zajímavý post asi brzy musela opustit. Co je tedy vlastně pravdou?
Stát Izrael byl ustaven 14. července 1948 v Tel Avivu Židovskou národní radou těsně před vypršením britského mandátu nad Palestinou. V Deklaraci nezávislosti Státu Izrael, kterou o půlnoci toho dne přečetl budoucí izraelský premiér David Ben Gurion, je jasně označen budoucí izraelský stát jako stát židovský. Již toto označení však předznamenává, pro koho byl stát Izrael ustaven a kdo se zde stane občanem pouze druhořadým.
Budovaná koncepce Izraele jako státu židovského je docela nebezpečná. Osoba, uznaná za Žida, může kdykoli do Izraele přijet a usadit se tam. Rodina přitom dostává značný finanční benefit. Takoví přistěhovalci mají okamžitě volební právo. To, že třeba vůbec neumí hebrejsky, nehraje vůbec žádnou roli. Důležité je pouze to, že je uznán úředně za Žida. Na průkazech totožnosti musí být totiž uvedena národnost. Tzn. národnost židovská, arabská atd. Nikoli tedy státní příslušnost izraelská. To je skutečně izraelská specialita. Osadníci, kteří dnes stále ve větším počtu osidlují okupovaná palestinská území, se převážně rekrutují z té nábožensky nejfanatičtější vrstvy obyvatel Izraele. Jak docela trefně uvedl jeden zasvěcený novinář, tak tito osadníci chodí po okupovaných územích s Tórou v jedné a útočnou puškou M-14 v druhé ruce. Je to pochopitelně nadsázka. Ale oni sní o Velkém Izraeli, který by se měl rozkládat v rozsahu Davidovy biblické říše. Tedy od Eufratu až skoro po Nil. Říše, posvěcené samotným Hospodinem. Od roku 1993 bylo postaveno na okupovaných územích více než čtyřicet tisíc židovských osadnických domovů. A v téže době bylo přibližně deset tisíc palestinských domů buldozery srovnáno se zemí a jejich obyvatelé vyhnáni. A musím znovu zdůraznit, že to vše se událo na palestinské půdě. Tady je nutné hledat příčiny dnešního stavu. Oporou režimu je pochopitelně armáda. V Izraeli je povinná vojenská služba pro chlapce i pro dívky. Po absolvování střední školy chodí dívky na dvacet měsíců a chlapci na tři roky. Poté, co absolvují základní tříměsíční výcvik, jsou rozděleni do specializací, ve kterých základní službu dokončí. Na povinnou vojenskou službu nemusí ženy, které mají děti, nebo které jsou vdané. Nemusí také ortodoxní židé, kteří jsou přihlášeni ke studiu na jeshivách. Izraelská armáda je armáda velmi zkušená. Je to pochopitelně díky neustálým místním konfliktům a několika prodělaným válkám od založení samostatného státu. K tomu přispívá i fakt, že všichni muži až do čtyřiceti let mají každý rok několikatýdenní cvičení. Izraelská armáda - to je velká síla. A ještě je potřeba připomenout, že Izrael není signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Jejich arsenál se odhaduje až na 400 kusů jaderných hlavic. Nechme ale teď politiku na chvíli stranou. Ze svého místa v čele autobusu se najednou ozvala Helena :
„Čeká nás malá změna programu. Místo na hoře Olivetské zastavíme na hoře Scopus, ze které uvidíme podobné panorama Jeruzaléma. Na Olivetské hoře nemusí být stoprocentně bezpečno. Takže tam dnes nepojedeme.“ V dálce je teď vidět panorama Jericha. Jednoho z nejstarších měst světa. Toto město leží na území, které je dnes pod palestinskou správou. Celé území Západního břehu Jordánu, jak je dnes nazýváno, bylo od r. 1948 až 1967 pod správou Jordánska. Je to území, které v roce 1967 Izrael obsadil a které okupuje dodnes. Jak je dnes vlastně Palestina rozdělena? Palestinské autonomní území se dělí do dvou na sobě geograficky nezávislých celků. Je to Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy. Od drtivého vítězství Izraele nad koalicí Egypta, Syrie a Jordánska v tak zvané Šestidenní válce v roce 1967, byla tato území okupována Izraelem. Od dohod z Oslo v roce 1993 je palestinské území rozdělené do tří bezpečnostních zón. Zóna A je plně pod palestinskou správou, včetně bezpečnostních otázek. Jsou to především velká města a správní střediska. V zóně B má palestinská správa civilní pravomoci a má na starosti udržování veřejného pořádku. Bezpečnostní otázky jsou v pravomoci Izraele. Zóna C je plně pod správou státu Izrael. Pochopitelně toto rozdělení je jinak interpretované Palestinci a jinak izraelskou stranou. Zóně B a C říkají Izraelci „spravovaná území“, kdežto Palestinci jim říkají „okupovaná území“. Navíc si Palestinci nárokují východní část Jeruzaléma, kterou získali Izraelci také v šestidenní válce. A protože se asi těžko někdy dohodnou, je současným správním střediskem Palestinského autonomního území Ramalláh. Je to zvláštní zem. Od dob Mojžíše přeci jen naše civilizace trochu pokročila a tak se tady sice nevraždí na potkání, ale napětí tu je. Hmatatelné. Malou ukázku jsme mohli vidět už na hraničním přechodu v Eilatu, tak, jak jsem to již popsal výše. Blesková reakce všech pracovníků přechodu, ať už těch ozbrojených, nebo civilistů a jejich následné až křečovité uvolnění je zcela charakteristické pro tento nepřirozený stav. Neochota v čemkoli ustoupit je tu patrná na obou stranách. Je ale jen spravedlivé poznamenat, že Palestinci vlastně nemají ve svých požadavcích už kam ustoupit. Obě palestinská území mají dohromady asi 6000 km² a žije na nich kolem čtyř milionů obyvatel. Ve východním Jeruzalémě žije ještě asi čtvrt milionu Palestinců. Palestinské území dnes spravuje jako jediná regulerní politická síla Organizace pro osvobození Palestiny. Nemá ale kontrolu nad celým územím. Částečnou kontrolu má i islámské militantní hnutí Hamás, které ovšem vedle politických metod používá často i násilné, teroristické akce. Hnutí Hamas dnes kontroluje oblast Gazy. Řešení tohoto konfliktu je v nedohlednu. Křehké příměří porušují hrubě obě strany. Ta izraelská především, jak už bylo řečeno, budováním svých osad na palestinském území, čímž chce jednoznačně změnit demografické složení obyvatelstva. Napětí v celé oblasti Izraele to jen zvyšuje. A staví se dál a dál. Izraelská snaha o ovládnutí celého území Palestiny a jejich sionistická doktrina státu jako státu židovského, již předem vylučuje jakékoli ústupky z jejich strany. Na druhé straně jsou fanatičtí bojovníci Hamásu a dalších militantních islámských skupin, pro které padnout v boji s nepřítelem je jejich životním cílem. Ale nejdřív musí těch nepřátel zabít co nejvíc. Je nutné ale připomenout, že ne všichni Palestinci jsou teroristé. Je to zvláštní svět. Magický svět náboženské pokory i nekontrolovatelného násilí. A když bychom chtěli hledat kořeny toho všeho, musíme se vrátit hodně zpět do minulosti. Až někam do dob mýtického Mojžíšova tažení do Země zaslíbené. Jeruzalém se už blíží a je skoro na dohled. Silnice začíná stoupat, a město Jericho se nám trochu přiblížilo. Je to první město, které začali Židé v čele s Jozuem podle Bible dobývat po svém návratu z Egyptského otroctví. Jericho Židé osídlili a obchodovali odtud s datlemi, solemi a asfaltem z Mrtvého moře. Od Mrtvého moře do Jeruzaléma absolvujeme více než 1100 metrů převýšení. Z minus 350 metrů u Mrtvého moře na plus 800, což je výška jeruzalémské Olivetské hory i hory Scopus. Tak, jak se blíží Jeruzalém, zmocňuje se mě jakési vzrušení z toho, co bude následovat. Pročítám si ještě svého průvodce, vyrobeného před cestou, v plné permanenci je i empétrojka, která nahrává Helenin výklad a ještě se snažím přes okno autobusu filmovat záběry krajiny, ubíhající kolem nás. Nevím, co dřív a jsem z toho trochu nervózní. Naše očekávání, naše představy, které jsme měli se ženou ještě doma, kdy jsme se na cestu teprve připravovali, se nyní začínají naplňovat. Blížíme se do míst, která tak dramatickým způsobem zasáhla do dějin celého světa. Když se podíván na ženu, vidím, že prožívá něco podobného. Blížíme se k samému centru židovského státu a tak je na čase si trochu oživit začátek židovských dějin. I když už jsem se tohoto tématu dotkl trochu v kapitole, týkající se jordánské Petry, nebude na škodu to vzít od začátku.

Prožít svůj sen

„Prosím vás, abyste v průběhu dne byli na své věci opatrní. Vezměte si jen to, co budete potřebovat, ostatní si můžete nechat v autobuse. Při prohlídce města buďte velmi opatrní na peníze a pasy. V Jeruzalémě, tak jako i jinde ve velkých městech jsou kapsáři. Oblíbeným jejich trikem je to, že když budete chtít někomu zaplatit, najednou vám někdo zakryje výhled svým zbožím a zespodu vám vytáhnou peníze.“ Takto nás důrazně upozorňuje Helena při vjezdu do Jeruzaléma. Projíždíme bezpečnostním stanovištěm a autobus po chvíli odbočuje k již zmíněné vyhlídce na hoře Scopus. Helena, když nemá zrovna přednášku, tak telefonuje. Naši malou výpravu vede jistě a rázně. Bez organizačních zmatků a s velkou mírou improvizace. A proto teď nejsme na plánované vyhlídce na Olivetské hoře, která je uzavřena kvůli jakési demonstraci, ale na podobné vyhlídce na hoře Scopus. Je to jen malý kousek na sever. Ostatně hora Scopus a hora Olivetská jsou skoro stejně vysoké. Něco málo přes osm set metrů. Improvizace mají někdy svůj význam. Místo jedné plánované vyhlídky tak uvidíme vyhlídky dvě. Budovat vyhlídkové terasy na zvlášť pěkných místech je neobyčejně důmyslné. A když je u toho ještě místo na zaparkování, tak to nemá chybu. Určitě to časem zjistí i prodejci nejrůznějšího zboží a suvenýrů a na vyhlídkové terase se objeví stánky se všemi možnými cetkami a suvenýry. A taky záchodky. A velbloudi. A docela malé arabské děti, proplétající se mezi návštěvníky a nabízející své zboží se zručností starých zkušených obchodníků. Nikoho teď ale nezajímají cetky, nabízené místními prodejci. A kupodivu ani záchodky. O velbloudu ani nemluvě. Všichni jsme se nahrnuli k zídce, vybudované nad svahem. Kousek za námi jsou monstrózní budovy Hebrejské university a pod námi je město. To město je Jeruzalém. Úžasný pohled, který budu před sebou vidět do konce života. Najednou pryč jsou všechny historické příběhy a anomálie, někde daleko zůstaly i věčné židovsko-arabské sváry a boje a před námi se rozprostřelo do šíře nádherné panorama Svatého města. Úplně vlevo svítí do dálky pozlacená kupole Skalního dómu s areálem Chrámové hory. A kousek dál vpravo je bílá kupole zcela nové synagogy Hurva. Přímo před námi je pak šedomodrá kupole Chrámu Božího hrobu. Tři dominanty města. Tři znaky tří velkých monoteistických náboženství, která zde v menších, či větších problémech koexistují již dlouhá staletí. Město, posvátné pro křesťany, stejně tak jako pro muslimy a Židy. Tahle cesta je naplnění jednoho našeho velkého životního snu. Moje žena nemluví. Je opřená o zeď terasy a beze slova pozoruje město. Byl to taky její sen. A teď jsme tady, abychom ten sen prožili. Pojďme tedy.

Jeruzalém - svaté město židovské

Jaffská brána na západní straně je jednou z osmi bran, kterými se vcházelo kdysi do Starého města. Ono je těch bran dnes vlastně jen sedm. Ta osmá, Zlatá, která byla postavena už někdy v sedmém století našeho letopočtu, je totiž zazděná. Osmanský sultán Sulejmán I., který nechal celé Staré město obehnat hradbami v polovině 16. stol., se tolik bál Ezechielova proroctví, že nechal tuto bránu při stavbě hradeb zazdít. Podle tohoto proroctví měl Zlatou branou totiž vstoupit do města Mesiáš. Je to docela zajímavá skutečnost. Kdyby totiž muslimský vládce na příchod židovského Mesiáše nevěřil, tak byla brána dodnes průchodná. Je vidět, že nespoléhal jen na Alláha, ale sám raději jednal. Nechal dokonce zazdít z téhož důvodu i jeden z vchodů do Chrámu Božího hrobu, jak jsme se později přesvědčili. Otázka zůstává nezodpovězena. Věřil osmanský vládce také v židovského boha Jahve, nebo to byla z jeho strany jen pouhá pověrčivost? A muslimové si to chtěli ještě pojistit tím, že před branou založili hřbitov. Kohen, tedy osoba duchovní, nesmí podle tóry a rabínských zákonů vstoupit na místo, kde jsou mrtví. A Mesiáš je přeci taky kohen. Nebo není? Ale tady se muslimové přepočítali. Židovská pravidla jsou totiž docela složitá a mnohdy i velmi vynalézavá. Sulejmán prostě podcenil fakt, že kohen může v určitých případech vstoupit na hřbitov, kde nejsou pochováni Židé. A hřbitov před Zlatou branou byl přeci muslimský. Ať je to jak chce, Mesiáš ještě nepřišel. A když přijde, zazděná brána ho přeci nemůže zastavit. Ale nebudu se pouštět dál do těchto trochu choulostivých témat. V každém případě teď procházíme širokou Jaffskou bránou, která je jedním ze dvou vjezdů do města. Po pravé straně míjíme masivní Davidovu věž a noříme se do trochu ponuré Arménské čtvrti. Arménská čtvrť je nejmenší ze všech čtvrtí Starého města. Žije zde asi 2500 Arménů a to většinou kolem kláštera sv. Jakuba, který zabírá většinu zdejšího území. Ale arménskou čtvrtí jen procházíme. Dlouhou a klikatou ulicí sv. Jakuba se dostáváme do židovské čtvrti a na zbytky římského Carda. Po zničení Jeruzaléma v roce 70 bylo město asi šedesát let v troskách. Teprve v roce 130 našeho letopočtu nechal císař Hadrián město znovu vybudovat. Židé marně doufali, že dostávají od římské správy dárek ve formě nového Jeruzaléma. Jinak velmi tolerantní římská správa i císař Hadrián měli však dost věčného hašteření, stížností a nepřátelských akcí Židů. Na troskách starého města zde vyrostlo čistě římské město Aelia Capitolina s klasickým křížením ulic podle světových stran. To znamená severojižní Cardo a východozápadní Decumans. Zklamaní Židé vyvolali povstání, které vedl Šimon Bar Kochba. I toto povstání však Římané tvrdě potlačili a rozzuřený Hadrián se rozhodl zcela vymýtit judaismus z této oblasti. Židům byl pod trestem smrti zakázán vstup do města a provincie Iudea byla přejmenována na provincie Syria Palaestina. Hadrián také zakázal židovskou obřízku. Město zůstalo bez hradeb a sídlila v něm posádka desáté legie Fretensis. Jedinou výjimkou, kdy mohli Židé do města vstoupit, byl židovský postní den Tisha B´av, což je výroční den zničení obou chrámů. Je ale třeba si uvědomit, že tato drastická římská opatření proti Židům se týkala pouze území Judei. Židů, sídlících v diasporách, zejména v Sýrii a Alexandrii, se tato opatření prakticky nedotkla. Tam měli Židé svou autonomii, věnovali se obchodu a slušně z něj i bohatli.
Na křižovatce obou hlavních ulic, tj. Carda a Decumansu, bylo velké Fórum. Dnes je na této části bývalého římského Fóra menší náměstí, zvané Muristan. Sekundární, souběžný Decumans byl položen o něco severněji směrem k dnešní Damašské bráně. Na jeho místě je dnes slavná Via Dolorosa. Na křižovatce hlavního Carda a sekundárního Decumanse byl postaven velký chrám bohyni Venuše. Na jeho základech dnes stojí Chrám Božího hrobu. K synagoze Hurva je to od Carda jen pár kroků. Synagoga byla postavena v r. 1864 na místě starší svatyně. Byla zničena v bojích o Jeruzalém jordánskou armádou v roce 1948. Na starších fotografiích můžeme vidět na jejím místě jen pouhý oblouk. Bylo to vše, co z ní zůstalo. V letošním roce byla dostavěna za velkého protestu Palestinců a celého arabského světa. Židé cítili jako velký problém, že Jeruzalém, jako jejich svaté město, nemá nějakou židovskou dominantu. Z jakékoli jeruzalémské vyhlídky můžeme vidět Skalní dóm, vždycky uvidíme i Chrám Božího hrobu, ale odnikud není výrazně vidět nějaké židovské svaté místo nebo Zeď nářků. Obnova synagogy Hurva je tak ze strany izraelských úřadů demonstrace toho, že Jeruzalém je pro všechny Židy především město židovské. Bílou kopuli synagogy můžete dnes vidět z každé vyhlídky. Otázkou ovšem je, kdo vlastně zničení staré synagogy zavinil. Byl to akt náboženské pomsty jordánské Arabské legie, která město dobyla, nebo to vyplynulo z vojenské situace ve městě? Tady je nutné říci, že ve chvíli, kdy měli Arabové většinu města již pod kontrolou, se bojovníci Haganah uchýlili do synagogy Hurva, jako do svého posledního útočiště. Obvykle je možné se dočíst, že Haganah byla židovská polovojenská organizace, která vznikla za britského protektorátu nad Palestinou a stala se později základem izraelské armády. Ve skutečnosti se jednalo o židovskou, dá se říci teroristickou organizaci, která prováděla atentáty i na britskou správu a vyháněla palestinské rolníky z jejich domovů ve prospěch židovských imigrantů z celého světa. Tato organizace a také jí podobná, nazývající se Irgun, se skutečně stala základem pozdější izraelské armády. Po obležení synagogy Hurva Arabskou legií píše jordánský král Abdallah I. dopis na Mezinárodní Červený kříž, ve kterém upozorňuje, že pokud Židé synagogu nevyklidí, budou muset na ni zaútočit. Velitel Hagany ignoroval i poslední jordánské ultimátum. A tak Jordánci vyhodili synagogu do vzduchu. Byla to válka a válka je vždy krutá. A tahle válka byla oboustranně špatná od samého začátku.
Posuneme se teď ale do období po Šestidenní válce. Ve sporech o podobu obnovené synagogy zvítězili tradicionalisté. Příznivci moderní stavby byli v menšině. Přiznám se, že jsem v tomto směru hodně konzervativní. Myslím si, že moderní stavby ve staré zástavbě nemají co dělat, protože tam působí rušivě. Naše matička Praha je toho smutným příkladem. Jsme už jen kousek od západní opěrné zdi Chrámové hory, tedy od onoho nejposvátnějšího místa židovského národa. Ke Zdi nářků už zbývá zdolat jen pár klikatých uliček a Rothschildův dům. Ale nejdřív ještě malá zastávka u vchodu do jednoho obytného domu. V celé židovské čtvrti můžeme vidět velmi často krásně zdobené kovové dveře. A hned vedle nich, v ostění, můžeme vidět taková malá, podlouhlá, jakoby zazděná pouzdra. Mohou být ze dřeva, z plastu, skla, nebo železa. Říká se jim mezuza. Uvnitř je svitek tóry a jejím účelem je chránit obyvatele domu. Na ručně psaném pergamenu jsou verše židovské modlitby z 5. knihy Mojžíšovy Deuteronomium, kapitoly 6:4-9 a 11:13-21: „Slyš Izraeli! Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest,“ a pokračuje to dál v podobném duchu. Když odchází někdo z domu, dotkne se mezuzy, pak rtů a čela. Dávají tím najevo, že ctí Boží zákony. Mezuza dává domu bezpečí. Když se rodina stěhuje, tak se mezuza vysekne a instaluje se v novém domově. Prošli jsme kolem domu s mezuzou a už zdálky slyšíme charakteristické zvuky, které mohou být způsobené pouze blížící se školou. Děti jsou všude stejné. A je jedno, jestli jsou holohlavé, vlasaté, či mají na hlavě jarmulku. Nahrávat ovšem na nádvoří, kde běhá a doslova huláká spousta dětí, je záležitost značně obtížná. Stojíme totiž před Rothschildovou školou. Tato velká budova byla rekonstruována za přispění Židovské obce tak, aby mohla sloužit jednak jako škola a také jako místo pro pořádání kulturních akcí. Na fasádě domu, hned vedle visící izraelské vlajky, můžeme vidět i erb rodiny Rothschildů, vyvedený v mozaice. Podstatná na erbu je zaťatá pěst s pěti šípy, které symbolizují pět synů Mayera Rothschilda, zakladatele rodu z osmnáctého století. Pro delší výklad je školní dvůr rozhodně místo velmi špatné. Malí chlapci s jarmulkami na hlavách tu běhají, křičí, hrají fotbal. A tak se empétrojka stěhuje zpět do batohu. Přes dvůr teď prochází člověk v typicky židovském oblečení. Má dlouhý, černý kabát, bílou košili, na hlavě klobouk a pochopitelně pejzy. Ortodoxní Žid se nikdy nedívá přímo do očí. Ovšem ne všichni Židé jsou ortodoxní. Kupodivu existují i Židé sekulární, kterým je náboženský fundamentalizmus cizí a což je přímo neuvěřitelné, i židovští aktivisté, kterým silně vadí současný tvrdý ortodoxní sionizmus a požadují pro Palestince stejná práva, jako pro Židy. Zaplaťpánbůh za ně. Je jich ale zoufale málo. Za správného, ortodoxního Žida je považován jen ten, který podle svého nejlepší vědomí a svědomí dodržuje 613 božích přikázání Tóry, kterým se říká micvot. Tato přikázání byla v průběhu času kanonizována židovskou tradicí. Názory na Tóru se ale liší. Někteří Židé tvrdí, že Tóra je souhrn Božích přikázání, které dostal a také i zapsal Mojžíš v jednom dni od Boha. Člověk je jen člověk. A ten nemůže Boží záměr nikdy pochopit. A proto správný Žid jen slepým posloucháním Božích příkazů a zákazů ukáže svou oddanost Bohu. Čili, Tóra se musí brát doslova, jak je napsána. Jiní tvrdí, že Tóra je to, co Mojžíš dostal od Boha zároveň s informacemi, jak ji vykládat a učit. A proto je Tóru možné vykládat v souladu se společenským vývojem a potřebami. Člověk by měl sám hledat v hlavě a srdci ten pravý význam. To je pochopitelně ta lepší verze ortodoxního judaizmu. Tóra vlastně znamená v hebrejštině zákon. Obsahem Tóry je Pentateuch, čili pět knih Mojžíšových. Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Tóra je psaná ručně na pergamenu podle přísných pravidel. Písma není možné se dotýkat rukou a tak se při čtení používá kovové, nebo dřevěné ukazovátko. Tóra v širším slova smyslu obsahuje ještě knihy prorocké a další spisy, které najdeme i ve Starém zákoně. Součástí Tóry je i její výkladová část, tzv. ústní Tóra.
Židovský svět ale není tak uniformní, jak by se na první pohled zdálo. Můžeme to vidět i v oblékání. Žid si uvědomuje, že je nad ním Božská síla a proto nosí na hlavě jarmulku. Tady se jí říká kipa. Kipa může být jakékoli barvy a materiálu. Kipa je symbolem židovství. Je to výraz úcty Židů k Bohu. Říkají tím, že je něco mezi nimi a Bohem. Mnoho evropských Židů nosí na jarmulce ještě klobouk. Ty klobouky nejsou zase tak stará tradice. Bylo to dáno módou v Evropě. Když potkal muž souseda nebo faráře, pozdravil tím, že smekl klobouk. Žid jarmulku zvednout nemohl, proto si na jarmulku dávali klobouk. Klobouky mají mnoho tvarů. Mohou být olemované kožešinou, do špičky, s bambulkou, mohou mít různé tvary. Nošení kožešinových klobouků bylo dřív ponižující, ale dnes je velkou módou. Židé je nosí především o šabatu. Židovských zvyklostí a symbolů je skutečně mnoho. Jedním z nich jsou pramínky vlasů po stranách hlavy, buď před ušima, nebo za nimi. Jsou to tzv. pejzy. Někdy je možné potkat maminku s chlapečkem s dlouhými vlásky, který vypadá jako holčička. Ve věku dvou až čtyř let bude chlapci proveden obřad postřižin, při kterém se mu oholí celá hlava. Nestřihají se jen vlasy po stranách, které se nechávají růst. Potom podle komunity, do které chlapec patří, se vlasy nechávají buď volně růst, nebo se zastřihávají v úrovni ramen, nebo se dávají za uši. Některé děti jsou ale ostříhané úplně. Je to různé. Židovské zvyklosti postihují i úpravu vousů. Podle Tóry si Žid nesmí zohavit plnovous. Někteří rabíni říkají, že pro střihání vousů nesmí být použita břitva. Druzí zase říkají, že je to špatný výklad a tak raději na vousy nesahají. A nechávají je růst, aby příkaz Tóry neporušili. Jiní zase používají nůžky. Jsou různé způsoby úpravy vousů, podle toho, do které skupiny Židů patří. 3. kniha Mojžíšova-Leviticus,19:27 „Nebudeš stříhati vlasův hlavy své okrouhle, aniž zohaví kdo brady své.“ Ortodoxní Žid nesmí zkrátka používat k úpravě své hlavy a vousů jedno ostří. Může však použít nůžky, protože ty mají ostří dvě. Stejně tak mohou použít holicí strojky, protože tam jde ostří proti kovové mřížce. Tohle však neplatí pro ultraortodoxní Charedim, kteří striktně odmítají vše nové. Pokračujme ale dál. Mně jde z toho množství zcela nesmyslných náboženských příkazů a zákazů hlava kolem. Bylo by to úsměvné, kdyby to nebylo přímo úděsné. Kde má vlastně konec náboženský fanatizmus? Bez ohledu na vyznání. Ale není to zdaleka konec. Zvláštnosti můžeme pozorovat i na tom houfu řvoucích dětí, které běhají na nádvoří Rothschildovy školy. Všichni chlapci tady mají šňůrky kolem pasu. Říká se jim talit. I dospělí mají kolem pasu pod košilí takový pléd a na okraji toho plédu jsou šňůrky. Ty šňůrky mají připomínat všech 613 micvot, tj. 613 božích příkazů a zákazů. Ty šňůrky jsou navzájem spletené a zauzlované. Uvázání těch střapců je přímo přikázáno Tórou, která i určuje, jak se mají vázat. Těm střapcům a někdy i celému plášti se říká cicit. Nikde jsem se ovšem nedozvěděl, co by se stalo tomu dotyčnému, kdyby na cicitu udělal místo čtyř uzlů jen tři. Na některých obrázcích nebo přímo na lidech u Zdi nářků je možné vidět na rukou, nebo na čele takové malé krabičky. Říká se jim tfilin. Jsou z kůže a uvnitř je, stejně tak jako v mezuze, část textu Tóry. Na obou koncích jsou řemínky, kterými se tfilin uváže na čelo nebo na ruku. Způsob tohoto vázání je ale strikně určen Tórou. Tfilin, určený pro paži, se dává na tu slabší. Tedy na levou. U leváků je to naopak. Tfilin má stejný stupeň svatosti, jako mezuza a má člověka posílit. Chlapec si ho může nasadit až po Bar Micva. Bar micva je židovský náboženský obřad, během kterého se ze židovského chlapce stává nábožensky dospělý muž. Tato slavnost se koná poté, co chlapec dovrší třináctý rok věku. Židovské ženy chodí docela pěkně oblékané. Nesmí ale nosit kalhoty, které jsou zakázané. Rukáv musí být buď tříčtvrteční, nebo dlouhý a důležitá je pokrývka hlavy, která znamená, že je žena vdaná. Rozpuštěné, dlouhé vlasy jsou sekundárním znakem ženské sexuality a proto si je musí žena po svatbě zahalit. Některé mají šátek, některé baret, některé jen kousek krajky. Krk může být oproti muslimkám vidět. U žen aškenázských Židů bývalo zvykem, že se jim při svatebním obřadu hlava oholila. A tchýně jí dala paruku. I dnes můžeme vidět mnoho žen se stejným účesem. Možná, že se tento obřad praktikuje někde i dnes. Konečně jsme pryč od řvoucích dětí. Od rozlehlého prostranství před Herodovou zdí nás dělí už jen pár domů a schody dolů. Domy, kolem kterých ke schodům procházíme, má na svědomí také rodina Rothschildů. Dala tu vystavět několik obytných domů, vlastně takové malé sídliště. Tato rozvětvená rodina stála finančně i u zrodu státu Izrael a i v pozdějších letech zde investovala nemalé prostředky. Stojíme teď na terase nad vchodem do areálu, který končí slavnou Zdí nářků. Na tom nejnižším místě vidíme velké kameny a zbytky oblouků. Ty pochází z doby Heroda, tedy z doby přestavby druhého chrámu. Západní zeď je nejblíže místu, kde se nachází skála, na niž měl Abraham obětovat svého syna Izáka. Na místě té skály dnes stojí Skalní Dóm. Nejvíce Židů se proto modlí spíš vlevo, aby byli co nejblíže té skály. Vpravo na jižní straně Chrámové hory vidíme začínající Západní zeď a malý pozůstatek Robinsonova oblouku, kde bylo schodiště, po kterém se dostávali věřící do vnitřních prostor Herodova chrámu, do tak zvaného portika. Nad tím vidíme šedomodrou kopuli mešity Al Aqsa a ještě dále v kopci židovský hřbitov na Olivetské hoře. Ty první dojmy z Jeruzaléma jsou úžasné. Vše, co jsme doposud viděli, bylo úžasné. Sestupujeme dolů kolem zlaté Menory, která je připravena pro třetí Chrám. Ten by měli Židé postavit Mesiáši, na kterého čekají a který vstoupí do Jeruzaléma z Olivetské hory. Menora je postavena podle židovských pravidel. Správná Menora má sedm ramen. Sedm ramen symbolizuje sedm dní, ve kterých Bůh stvořil svět. Židé však mají ještě jeden svícen, který má na rozdíl od Menory ramen osm. Ten se zapaluje při osmidenním židovském svátku Chanuka. Proto se mu říká Chanukija. Svátek Chanuka oslavuje znovu vysvěcení Chrámu po úspěšném povstání Makabejských proti syrské nadvládě Seleukovců. Ten svátek se slaví 8 dní, proto má svícen osm ramen. Se západem slunce se zapálí prostřední svíce, hlavní, které se říká sluha a od ní se zapalují ostatní svíce. Sestoupili jsme až dolů, na veliké prostranství, odkud bychom se měli dostat až k samotné Zdi. Jedinou překážkou je teď bezpečnostní kontrola. Tu už máme všichni dobře natrénovanou. Země, kde jsou bezpečnostní kontroly na všech, jen trochu exponovanějších místech, je zvláštní zem. Kontroly jsou dokonce i v obchodních centrech. A jsou velmi pečlivé. Přesvědčil jsem se o tom sám, když jsem na jedné takové rutinní kontrole přišel o kapesní nožík, který nemohl v žádném případě nikomu ublížit. Ani jsem neprotestoval. Helena nás dostatečně poučila. A ten mladík, který mi s úsměvem a vítězoslavně zamával nožíkem před nosem má alespoň ode mne suvenýr. Pochybuji ale, že by kdokoli, při příchodu na velké prostranství před Zeď nářků, chtěl zde dělat nějaký brajgl s bombou. Žid to neudělá, protože je to jejich svaté místo a Arab zřejmě taky ne, protože muslimové odjakživa tvrdí, že Zeď nářků je součástí mešity Al Aqsa, tedy vlastnictví arabské. A přeci si nepoškodí svoje, také svaté místo. Izraelci mají na tento problém svůj názor. Asi je i prověřen časem. Dokonce si tu postavili, v dostatečné vzdálenosti od prostranství před Zdí, i moderní budovu se zmíněnou kontrolou, kterou musí projít všichni. Židé i nežidé. A proto teď, s rutinou starých cestovatelů, házíme svá zavazadla na pás před rentgen, vybíráme z kapes drobné peníze a mobily, rozepínáme pásky u kalhot a vše, co je z kovu, dáváme stranou. Rámy jsou prý, podle Heleny, mimořádně citlivé. Nikdo z nás se ale nechystá k násilné akci a tak všichni hladce procházíme. Je to trochu zvláštní pocit. Máme před sebou nejvlastnější symbol židovství. Místo, kde se odehrávaly ty nejdramatičtější okamžiky v židovských dějinách. To, co jsme doposud mohli sledovat jen v televizních zprávách, nebo filmech, to teď vidíme na vlastní oči. Ale člověk, cestující Svatou zemí, by si měl na takovéto chvíle zvyknout. Tahle zem je nabitá památkami. Je tu mnoho míst, vyvolávající pohnutí i možná i vzpomínky na dějepisné čítanky mládí. My máme štěstí. Nemusíme lovit v paměti dějepisné znalosti. Máme Helenu. Děvče, které je přeplněné množstvím informací. Tak, jak chodíme ulicemi, vyvstávají před námi, díky ní, dějiny židovského národa od samých začátků až do dneška. Letopočty a fakta z ní padají jak z displeje počítače. Jen si to všechno zapamatovat. Nemusíme se vůbec na nic ptát. Helena mluví ráda a mluví často. Bohudíky. Stojíme před Zdí nářků. Ohraničený prostor před ní má postavení synagogy a tak není možné do něho vstoupit s nepokrytou hlavou. Proto jsou hned u vstupu k dispozici papírové jarmulky. Ale jarmulka není podmínkou. Můžete mít na hlavě cokoli. Cokoli, co je mezi vámi a Bohem. V mém případě je to čepice, kterou jsme všichni dostali od izraelského průvodce. Suvenýr od jeho cestovky O.S Travel. Ortodoxní Charedim, Židé, kterých je tu docela dost, mají na hlavách pochopitelně černý klobouk. Černý klobouk, černý, dlouhý plášť a černé boty. Jen košile je bílá. Někteří mají kolem pasu uvázaný modlící šátek talit. Celek pochopitelně doplňují dlouhé, nakulmované pejzy a plnovous. Pokud možno neupravený. Odhady počtu těchto ortodoxních vyznavačů judaismu se různí. Od šesti set tisíc až do jednoho milionu. Kdo to vlastně je, ten ortodoxní Žid? I o tom se názory různí. Těch jednotlivých skupin a sekt v izraelské společnosti je totiž tolik, že se v tom těžko orientuje i normální Izraelec. Natož neznalý turista. Nejvyšší autoritou pro ortodoxního Žida není stát a jeho zákony, ale Tóra a jeho rabín. Někteří ultraortodoxní jsou dokonce na antisionistických pozicích a neuznávaní legitimitu státu Izrael, protože stát byl vytvořen sekulárními sionisty a nikoli Mesiášem. Ovšem jeho nesčetné výhody velmi rádi pro sebe využívají. Jsou to pro nás dost těžko pochopitelné skutečnosti. Zeď, před kterou teď stojíme, má skutečně pohnutou historii. Je to jen malá část opěrné zdi, která obepíná celou Chrámovou horu. Do podoby, ve které ji vidíme dnes, ji nechal vybudovat v letech 19-20 př. n. l. židovský král Herodes I. Veliký. Kraloval sice pod římskou patronací, ale stihl toho za svého života docela dost. Někteří historikové ho popisují jako šílence, který vyvraždil značnou část své rodiny i celou řadu duchovních osob, kteří měli tu smůlu, že měli jiný názor než on. Ale to není nic výjimečného v té době. A v Judeji zejména. Tehdy bylo zvykem, že se spory mezi znesvářenými skupinami rozdílně smýšlejících Židů řešily i zbraněmi. A stálo to životy desetitisíců. Vraťme se ale k Herodovi. Nutno ještě připomenout, že jako Idumejec nebyl čistým Židem, ale jako všichni Idumejci byl konvertita. A tedy pro ortodoxní nebyli Idumejci rovnocenými ve víře. Herodes se proslavil hlavně svými kolosálními a uskutečněnými stavebními projekty, z nichž vyniká zejména rekonstrukce a rozšíření druhého Chrámu, stavba pevností Masada a Herodium a zakládání nových měst. Možno vzpomenout i rozsáhlou rekonstrukci jeruzalémského vodovodu. Herodes nechal původní plošinu Chrámové hory rozšířit a celou pak obehnat masivní zdí. Na západní straně je zeď vysoká neuvěřitelných 32 metrů. Má 45 řad masivních kvádrů, z nichž 28 řad je nad zemí a 17 řad je pod dnešní úrovní terénu. Ta část zdi, která dnes slouží věřícím jako cíl jejich modliteb a naříkání nad ztrátou chrámu je dlouhá asi 60 metrů. Celková délka západní zdi je ale 488 metrů, které jsou většinou ukryty v podzemí pod dnešní zástavbou židovské čtvrti. Začátek tunelu, který vede podél celé západní stěny, slouží dnes jako modlitebna. Do těchto míst ženy nesmějí. Postavení ženy v izraelské společnosti je vůbec kapitola sama pro sebe. Většina žen nepatří mezi ortodoxně věřící a jejich postavení se blíží postavení ženy evropské. Ale je potřeba zdůraznit, že se jen blíží. A hodně pomalu. Ženy se zde nesmí modlit společně s muži, ale je jim v synagogách vyhrazeno oddělené místo. Ve svých dnech je také žena pokládána za nečistou a není možné se jí ani dotknout. Diskriminované jsou i zde, před Zdí nářků. Prostor pro ženy je oddělen tak zvanou mechitzou, což je přepážka, která je vysoká tak, jak více, či méně je ortodoxní rabinát, spravující synagogu. U těch ortodoxnějších musí být mechitza vysoká jak člověk, aby muži nemohli vidět na modlící se ženy. Co kdyby některá z žen byla neslušně oblečena a odváděla tak pozornost mužů od pánaboha. V konzervativním judaismu to chápou trochu jinak a tam se většinou modlí společně muži i ženy. Konzervativní a ortodoxní judaismus není jedno a totéž. Konzervativci jsou liberálnější v dodržování náboženských zvyků. Mám dojem, že čím víc se nořím do tajů a zvláštností židovského života, tak to čím dál tím méně chápu. Západní zeď byla vůbec místem častých konfliktů, co se týče chování Židů k modlícím se ženám.
Když izraelští výsadkáři v roce 1967 dobyli zpět Jeruzalém a vyhnali odtud Jordánce, první jejich akcí bylo zpřístupnění Zdi nářků velkému počtu věřících. A tak armáda během 48 hodin srovnala těžkými buldozery se zemí celou 800 let starou marockou čtvrť, vystavěnou ve 12. stol. synem sultána Saladina Al-Malikem. Lidí, co tam bydleli, se pochopitelně nikdo neptal. Během pár hodin přišli o své domovy, ve kterých jejich rodiny bydleli po dlouhá staletí. Ta čtvrť stála jen pár metrů od zdi a muslimové dělali v minulosti Židům, kteří se přicházeli modlit ke zdi, časté problémy. Buldozery to vyřešily. Síla zbraní byla, je a bohužel i do budoucna bude vždy ten nejlepší argument. Po izraelském vítězství se ulička pro věřící, která se dříve táhla podél zdi v šíři asi 4 metry, najednou změnila v ohromné náměstí, které má údajně pojmout až 400 000 návštěvníků. Tomu se dá docela věřit. A pochopitelně, ženám bylo okamžitě zakázáno vstoupit na toto posvátné území. Podanou stížnost musel řešit až izraelský nejvyšší soud, který rozhodl, že ženy mají stejné právo na modlení, jako muži. Ortodoxní charedim se však tomuto rozsudku nechtěli podrobit. Zvlášť ještě, když měly ženy při modlitbě na sobě modlící tálit. Až po dlouhých tahanicích se dospělo k dnešnímu kompromisu ve formě dělící mechitzi. A stejně dodnes tvrdí, že je to znesvěcení posvátného místa a že takové modlitby nemají žádnou cenu. Vyznej se pak v tom, obyčejný turisto. Ženy jsou diskriminované například i při rozvodovém řízení. Tyto soudy ovládají ortodoxní Židé a tak právo muže má vždy přednost. Není to ovšem jediný problém, který je spojen se Zdí. Muslimové stále tvrdí, že celá Západní zeď je součástí mešity Al-Aqsa, která je hned kousek od ní. Celý arabský svět popírá svatost tohoto místa pro Židy. Arabové pro to mají dva důvody. Ten první uvádí, že u této zdi byl uvázán Mohammedův zázračný okřídlený kůň Buraq, když Prorok Mohammed vystupoval z hory Moriah do arabského nebe k Alláhovi. Druhým důvodem je fakt, že celá Chrámová hora je z rozhodnutí izraelské vlády v trvalé správě muslimské rady Waqf jako muslimská „Vznešená svatyně“. A pochopitelně opěrné zdi jsou součástí areálu celé Chrámové hory. Muslimové uznávají svatost tohoto místa jen pro sebe a pro křesťany. Pro Židy nikoliv. A zeď nazývají nikoli Zeď nářků, ale Zeď Al-Buraq. Ten fakt, že Židé měli svou svatyni na Chrámové hoře již 1500 let před Mohammedem, převážil lehce jeden uvázaný kůň. Ortodoxní židé za římské nadvlády ve svém fanatizmu odmítali všechno nežidovské a neustále vyvolávali krvavé nepokoje, při kterých se mezi sebou vraždili příznivci saduceů a farizeů. Řím, který území Judeji spravoval prostřednictvím židovského ethnarchy Archelaa, musel tyto nepokoje průběžně potlačovat. Nakonec židovského ethnarchu sesadil a sám převzal vládu nad provincií. Nepokoje vyvrcholily za vlády Piláta Pontského. Významnou měrou přispělo k růstu nepokojů i působení Jana Křtitele, který jako příslušník kumránského společenství svým kázáním vyvolával nepokoje mezi lidem. Podobné nepokoje vyvolalo i působení Ježíše Krista po jeho příchodu do Jeruzaléma. Asi 30 let od jeho ukřižování, v roce 64, vypuklo židovské povstání. Jednotlivé znesvářené skupiny Židů se mezi sebou stále vraždili s neobyčejnou brutalitou a za oběť fanatické lůze padli především příslušníci střední a vyšší vrstvy. Povstání zcela ztratilo charakter osvobozeneckého boje proti Římu a stalo se prostředkem k uvolnění těch nejnižších lidských pudů. Římu nezbylo nic jiného, než povstání tvrdě potlačit a zajistit v provincii klid. Zasloužil se o to syn císaře Vespasiána Titus, který v roce 70 dobyl Jeruzalém a srovnal ho se zemí. Včetně Herodova chrámu. Ponechal stát jen tři hradební brány a spodní část zdi, která obepínala Chrámovou horu kolem dokola. Bylo to jediné, co z Jeruzaléma zůstalo. Údajně byly pokáceny i olivové sady v okolí Jeruzaléma. Tak daleko došla římská zloba nad „neposlušným národem“. Je ale třeba zdůraznit, že Židé, zejména svou fanatickou nesnášenlivostí ke všemu nežidovskému, římskou správu neustále provokovali. A té nezbylo, než jednou konečně zasáhnout. Důkazem toho je fakt, že hellénizovaní Židé v diasporách, zejména v Alexandrii a Damašku, římská protižidovská opatření skoro nepocítili. Těm jejich privilegia zůstala. To znamená možnost bohoslužeb, židovský způsob života i značná autonomie s radou starších v čele s ethnarchou. Jen náboženská daň, kterou dřív Židé odváděli do pokladny svého Chrámu, plynula teď do státní pokladny v Římě. A to bylo pro všechny Židy velice ponižující.
„Uložiltě Hospodin zkaziti zeď dcery Sionské, roztáhl šňůru a neodvrátil ruky své od zhouby, pročež val i zeď kvílí a spolu mdlejí.
Poraženy jsou na zem brány její, zkazil a polámal brány její, král její a knížata její mezi pohany, není ani zákona, ani proroci její nemají vidění od Hospodina.“
Pláč Jeremiášův, kapitola druhá: 8, 9. Toto a ještě mnoho dalšího z Tóry předčítají věřící u Zdi. Někteří potichu, aby nerušili, jiní nahlas, aby dali náležitě najevo svou zbožnost. Někteří jsou v džínách s jarmulkami na hlavách, jiní v tradičním oblečení s talitem přehozeným přes ramena, nebo přes hlavu. Většinou stojí, ti starší sedí, v ruce náboženské texty. Někteří stojí nehnutě, jíní se po židovském zvyku komíhají dozadu a zase dopředu. Tady je jedno, jestli to je sekulární Žid, nebo ortodoxní Charedim. Všechny tu spojuje jedna víra. Chodím s kamerou podél zdi a pokouším se zachytit tu atmosféru, nabitou zbožností. Po západu slunce bych si tohle nemohl dovolit. Dnes večer začíná šabat. Nebudou mobily, foťáky, ani kamery. Žádná elektronika tu být nesmí. Bude tu jen Hospodin a jeho vyvolený národ. Hospodin, který podle židovské víry stále přebývá v těchto zdech, které ještě pamatují slávu Druhého Chrámu. A ty kameny úplně dole, někde v podzemí, s největší pravděpodobností i slávu chrámu prvního, tedy Chrámu Šalamounova. Chodím mezi lidmi a stále marně čekám, kdy na mne začne taky působit atmosféra tohoto místa. Nějaký ten genius loci. To, co na mne tak silně zapůsobilo při pohledu na panorama Zaslíbené země s hory Nebo. Či pohled z hory Scopus na Jeruzalém s kopulemi těch nejsvětějších míst všech tří náboženství. Nejsem zklamaný. To ne. Dojem z Jeruzaléma by byl bez Zdi nářků neúplný. Tady, v této zdi, je totiž koncentrovaná pohnutá historie tohoto zvláštního národa. Národa, který byl pronásledován a sám jiné pronásledoval, národa, který byl vražděn a sám ve jménu Boha zabíjel ty druhé, národa, který vyžadoval toleranci od druhých a sám vyniká svoji intolerancí. Je zarážející, že podstata všeho toho, co provázelo historii Předního východu celá minulá tři tisíciletí, všechny ty problémy přežívají dodnes. Jen převlečené do moderního kabátu. A to do budoucna nedává mnoho nadějí.

Tak ve čtyři u Muristanu

Jeruzalém je město schodů, nekonečných súků, spletitých, křivolakých uliček a promenád na střechách. To poslední je zcela určitě jeruzalémskou raritou. Helena nás vede klikatými, úzkými uličkami, ve kterých bych se sám zcela určitě ztratil i s mapou. Pak už jen malá branka ve zdi, pár schodů vzhůru a jsme tam. Z větracích průduchů a komínů stoupá zdola pestrobarevná vůně a tlumený ruch arabského súku, malý kousek před námi svítí svou nádhernou zlatou kupolí Skalní dóm, vedle na zídce sedí dva milenci a prožívají poklidnou siestu se svačinou, starý pán kousek dál si čte noviny a od schodů přicházejí další a další, aby se na chvíli zastavili, udělali pár snímků a pak zase odešli tam, kde za střechami a komíny vykukují modrošedé kupole Chrámu Božího hrobu. Jeruzalémské střechy. Pamětihodnost, kterou v bedekrech nenajdete. Davy turistů se tísní dole pod námi v přeplněných uličkách súku a tady je klid. A taky výhled. Na Olivetskou horu, na Chrámovou horu, na protestantský kostel Spasitele s vysokou zvonicí a na moře střech. Střechy s desítkami nejrůznějších nástaveb, větracích věžiček a schodů, spojujících jejich rozdílné úrovně. Moje žena je z toho doslova nadšená. A nejradši by tu ještě chvíli zůstala, aby si tu promenádu po střechách náležitě užila. Jeruzalémské staré město je kouzelné. Úzké uličky, idylická zákoutí a schody, vedoucí kdoví kam. Dokonalý labyrint. Šedavě žluté vápencové kvádry zdí, oblouky, spojující protilehlé domy, temné průchody, malé arkýře, přilepené na krakorcích a zase schody. Architektura, která se dá jen těžko pojmenovat a zařadit do nějakého známého schématu. A přesto je v té rozmanitosti forem řád. A taky určitá jednota. Jeruzalémský památkový úřad, sídlící v Rockefellerově muzeu na hoře Scopus i jeruzalémský magistrát svými nařízeními výrazně brzdí tvůrčí rozlet místních architektů a urbanistů. Při nových stavbách a pochopitelně i při opravách domů je totiž nařízeno používat výhradně kamene, jímž se musí obkládat i fasády výškových staveb ze železobetonu. Stavbaři tak používají stejný vápenec, kterým je obloženo dnes celé město. Jak staré, tak i nové. Ale i u nových staveb jsme mohli pozorovat, že jejich tvary nejsou strohé, ale jsou zjemněny větší členitostí, obloukovými okny, obytnými arkádami a spoustou zeleně. Opustili jsme poklidnou střešní promenádu a rovnýma nohama jsme vpadli do rušných a přeplněných uliček súku. Tržiště zabírá podstatnou část centra Starého města. Muslimskou, křesťanskou i židovskou čtvrť. Stovky krámečků, obchůdků i velkých obchodů beze zbytku zaplňují všechny okolní uličky. Súk je většinou organizován podle druhu zboží. A tak procházíme uličkou zlatníků, pekařů, řezníků, uličkami, kde se prodává textil a kožené zboží i koberce. A nesmím zapomenout na ty obchůdky nejvoňavější. Určitě teď nemám na mysli kosmetiku, i když ta je tu zastoupena také. Obchůdky, které již na dálku voní nejroztodivnějšími vůněmi. Jsou to krámky s kořením. Je tu všechno, na co si vzpomenete. I plastová veteš z Číny a trička s Che Guevarou. Procházejí tu lidé snad z celého světa. Učiněný babylon jazyků. Pokud ale člověk umí alespoň trochu anglicky, tak zde nemá problém. Všichni prodejci mluví více, či méně zdatně anglicky. Vždyť angličtina je esperantem dneška. A v židovské části súku se určitě domluvíte i rusky. Oblast Muristanu je uprostřed křesťanské čtvrti. Leží v trojúhelníku mezi třemi kostely. Chrámem Svatého hrobu, německým protestantským kostelem Spasitele a kostelíkem Jana Křtitele. Uličky, které tento trojúhelník vyplňují, jsou dnes jedno velké tržiště. Od druhého století zde bylo Fórum, politické a náboženské centrum římského města Aelia Capitolina, které nechal vystavět císař Hadrián. Za arabské a křižácké éry zde byla nemocnice, spravovaná benediktinským řádem. Odtud také pochází název „Muristan“, značící v perštině nemocnici. Ale proč se ale o tom vůbec zmiňuji? Tenhle docela malý kousek Jeruzaléma hrál totiž v historii velice důležitou roli. Vedle kostelíka sv. Jana Křtitele, který byl poničen Peršany, tady italští kupci postavili ještě jeden kostel, na jehož ruinách dnes stojí kostel Spasitele z devatenáctého století. Zároveň se starším kostelem zde byl postaven i špitál, který byl zasvěcen sv. Janu Křtiteli. Tento komplex sloužil poutníkům do Svaté země a také i křižákům jako hospic i jakýsi hostel. Po příchodu křižáků se benediktini natolik rozrostli, že byli roku 1113 potvrzeni papežem jako církevní řád johanitů. V polovině 12. století se johanité začali po vzoru templářů organizovat i vojensky. V této symbióze mnišství a rytířství postupně převážil rytíř nad mnichem. Po dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem řád přesídlil na Kypr, pak na Rhodos, aby v šestnáctém století definitivně zakotvil na Maltě. Dnešní úřední název tohoto společenství je „Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě.“ A jejich mottem je „obrana víry a pomoc trpícím.“ Dnešní Muristan je útulné náměstíčko s kašnou uprostřed a věncem obchodů a restaurací kolem. Pár pouličních prodejců běhá okolo s podezřele vyhlížejícími nápoji a předraženými sladkostmi. A pak jsou tady lidé. Tedy turisté. Spíše nutno říci plno turistů. Jsouce znaveni únavným procházením přeplněným a nekonečným súkem, mohou si tady oddechnout, najíst se a napít a na chvíli zastavit čas. Neboť pouť po jeruzalémských památkách je pro většinu z nich velmi slušný sportovní výkon. Ani my nejsme výjimkou. A tak jsme se spolu s ženou posadili do kavárničky a při kávě relaxujeme a nabíráme síly. „Tak ve čtyři tady, u Muristanu,“ nabádá nás Helena. „Nezapomeňte na to, mapu máte a všechny uličky stejně vedou sem. K Muristanu. Tady se nemůžete ztratit.“
A tak máme dvě hodiny. Celé dvě hodiny, osvobozené od spěchu naplánovaného programu. Ale nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji. Všichni se tomuto drilu rádi a ochotně podřizujeme. Pro nadšené a poznání chtivé cestovatele je putování po této části Předního východu tou pověstnou třešničkou na dortu. A v mém případě i zdrojem permanentního nadšení. Teď ale přemýšlíme, jak účelně naložit s dvěma hodinami. A tak se radíme s mapou. Jsme jen malý kousek od Chrámu Božího hrobu. Třebaže návštěva Chrámu je plánovaná na zítřek, vůbec nebude vadit, když ho uvidíme dvakrát. Káva je bohužel dopitá a tak se noříme opět do přeplněných uliček súku. Obchůdky s místními specialitami, sladkostmi a kořením jsou sice lákavé, ale prodírat se jen pomalu pohybujícím se davem zvědavců mne vůbec neláká. Nemusíme se ale prodírat dlouho. Chrám Božího hrobu je jen kousek odsud. Hned ve druhé ulici. Místo Ježíšovy smrti bylo určeno roku 325 svatou Helenou, matkou císaře Konstantina. Svatá Helena na své cestě do Palestiny určila i místo, kde Mojžíš dostal od Hospodina Desatero, jako dnešní horu Mojžíšovu. Ve své době byla Helena velkou autoritou. Oba i se synem konvertovali ke křesťanství. Při stavbě Venušina chrámu za císaře Hadriána byl celý prostor Golgoty zasypán silnou vrstvou navážky. Zcela tak zmizela jeskyně hrobu. Konstantin Veliký zde nechal v letech 326 – 335 na místě římského chrámu Venuše vybudovat kostel Svatého hrobu. Veškerá navážka z římské doby musela být odstraněna, aby byl odkryt původní skalní základ. Venušin chrám byl rozbořen až k samým základům a suť byla odvezena daleko odtud. Z původní Konstantinovy baziliky se do dnešních dnů zachovala jen vnitřní okrouhlá rotunda, zvaná Anastásis. Vzkříšení. V pozdějších dobách byla bazilika několikrát poničena. Vlastnictví a správa kostela byla kupodivu upřesněna až za muslimského vládce sultána Saladina. Podle toho jsou vlastnické vztahy neobyčejně složité. Spoluvlastníky jsou Řecký pravoslavný jeruzalémský patriarchát, katolická Františkánská kustodie Svaté Země a Jeruzalémský patriarchát arménského pravoslaví. Kaple Ježíšova hrobu je společná pro všechny církve. Hlavní vchod do chrámu mají na starost již od dob sultána Saladina od 12. století dvě muslimské rodiny – Joudeh a Musseibeh. Toto platí až do dnešních dnů.
Problémy s vlastnictvím a užíváním chrámu trvají bez přestávky vlastně už od křižáckých válek. Do té doby byl kostel spravován ortodoxní východní církví. V roce 1634 přidělil sultán správu Božího hrobu Řekům. Pak přiděloval správu kostela těm, kteří dali více peněz. V roce 1757 vtrhli do kostela opět ortodoxní Řekové a po krvavé bitvě se ho zmocnili. Roku 1808 kostel vyhořel. Není jasné, kdo požár způsobil. Podle některých záměrně arménští mniši, podle druhých opilí pravoslavní mniši, když hasili začínající požár kořalkou. A tak se roztočilo další kolo nenávisti. Roku 1819 začali s opravou Řekové a odstranili z kostela vše, co představovalo latinský ritus. Řekové ovládli hrobku a Golgotu. Františkáni byli vytlačeni do severní části. A Arméni získali kryptu svaté Heleny. Koptové a Syřané dostali jen malé kapličky. Etiopané si museli postavit klášter a kostel na střeše kostela. Cestovatelé, kteří v minulosti navštívili Chrám, popisují, jak turecké stráže dřevěnými holemi musely rozhánět mnichy jednotlivých církví, kteří se rvali mezi sebou a narušovali bohoslužby. Je to jedna z těch smutnějších kapitol křesťanské historie. V roce 1927 poškodilo chrám i zemětřesení. Rozpory mezi západní a východními církvemi vyvolaly dokonce i spor mezi Francií a Ruskem a udává se, že to byla i jedna z příčin vypuknutí Krymské války. Tyto spory přetrvávají i do dnešních dnů a výjimkou nejsou ani rvačky mezi mnichy, které musí řešit izraelská policie. Je to historický paradox tohoto svatého místa. A ten fakt, že se jedná o místo pravděpodobné smrti Krista, ten zřejmě nehraje žádnou roli. Možnost, že se Chrám Božího hrobu stane znamením naděje pro sjednocení všech křesťanů kolem Kristova hrobu, bere ve světle těchto smutných událostí rychle za své. Při úvahách o pravosti místa Kristova hrobu musíme vycházet pouze z pravděpodobnosti, nikoli z jistoty. Jedno je ale všem teoriím společné. Ježíš Kristus byl ukřižován na místě, zvaném Golgota, což v aramejštině znamená lebku. Je to místo, ležící mimo tehdejší městské hradby. A v každém případě je hrob Kristův blízko místa jeho popravy. V roce 1883 našel generál Charles Gordon blízko Damašské brány skalní sráz, který nápadně připomínal lebku. Gordon z toho usoudil, že by toto místo mohlo být pravým místem Kristova hrobu. Evangelium sv. Jana v kapitole 19:41,42 uvádí:
„A byla na tom místě, kdež ukřižován byl, zahrada, a v zahradě hrob nový, v němž ještě žádný nebyl pochován.
Protož tu pro den přípravy židovské, že blízko byl ten hrob, položili Ježíše.“
Britský generál Charles Gordon je známá postava. Je to ten samý Gordon, který o dva roky později padl při obraně obleženého Chartúmu při povstání Mahdího. V samé blízkosti Gordonovy Golgoty byla také objevena řada hrobů, což Gordonovu teorii jen podpořilo. Třetím argumentem pro pravost této teorie jsou slova z již citovaného evangelia svatého Jana. Hrob se měl nacházet v zahradě. Oblast blízko Damašské brány se zmíněnou Golgotou byla dříve nepochybně zahradou, protože se zde našel vinařský lis a cisterna na vodu. U hrobek v této oblasti byly nalezeny také kamenné koleje, po kterých býval valen uzavírací kámen hrobky, ve tvaru kola. Dnešní Chrám Božího Hrobu je postaven na místě, kde byl v prvním století našeho letopočtu již dávno nepoužívaný lom. Hroby, které zde byly nalezené, jsou údajně také z prvního století, ale před naším letopočtem. Jak evangelium svatého Jana, tak i svatého Marka shodně uvádějí, že Ježíš byl položen do nového hrobu. Zastánci současného místa pohřbu tvrdí, že lom byl postupně zanesen zeminou a stala se z něj jakási zahrada. Nemůžeme to zcela vyloučit. Vždyť Josef Arimatejský měl zde, podle tradice známé od křižáckých dob, svou zahradu se skalním hrobem, kam měl uložit mrtvého Krista. Zároveň na potvrzení své argumentace jsou zastánci tohoto pravého místa přesvědčeni o tom, že římský císař Hadrián, známý svým odporem vůči křesťanům, vystavěl svůj Venušin chrám na Golgotě zcela záměrně. Místo, svaté pro křesťany, mělo tak být zahlazeno tradičním římským kultem bohů Jupitera a Venuše. Historikové ovšem mohou namítnout, že římský chrám byl postaven na Golgotě nikoli kvůli Kristu, ale kvůli tomu, že toto místo leželo přímo na křížení ulic Decumansu a Carda, dvou hlavních ulic nového římského města Aelia Capitolina, vystavěného Hadriánem na troskách zničeného Jeruzaléma. Na křížení těchto dvou hlavních ulic římských měst stály vždy důležité chrámy. Byla tak stavěna všechna římská města a umístění jeruzalémského Venušina chrámu vůbec nemuselo souviset s místem Kristova hrobu. V argumentech pro i proti je možné pokračovat. A tak je na místě citovat významného izraelského archeologa Dan Bahata, který říká: „Nemáme naprostou jistotu, že Chrám Božího hrobu je místem Kristova hrobu. Ale neznáme žádné jiné místo, které by mohlo vznést nárok závažnější. A tak nemáme žádný důvod pro zamítnutí pravosti tohoto místa.“
A odborníci na archeologii Oxfordské university k tomu dodávají:
„Je tohle to místo, kde Kristus zemřel a byl pochován? Velmi pravděpodobně ano.“
S očekáváním a až posvátnou úctou vstupujeme dovnitř. V té chvíli si člověk uvědomí, že je úplně jedno, jestli byl Kristus pochován zde, nebo o necelý kilometr dál. Atmosféra tohoto místa, utvářená miliony poutníků, kteří sem proudí již patnáct století, vás zcela pohltí. Tento kostel se stal symbolem pro všechny křesťany. Symbolem víry, která již dva tisíce let formuje naši společnost. A také místem duchovní očisty pro ty, co sem váží cestu třeba až z druhého konce světa. Vydejme se teď na krátkou procházku Chrámem Božího hrobu.

Jeruzalém - svaté město křesťanů Chrám Božího hrobu si zaslouží mnohé přívlastky. Několik z nich bych však chtěl vyzdvihnout. Především je to chrám velký. To by samo o sobě nebylo tak zajímavé. Na světě jsou i mnohem větší chrámy. Chrám Božího hrobu je také členitý. Velice členitý. Jeho pohnutá historie se na jeho tváři podepsala více než dost. Těžko zde můžete určit dominantní stavební sloh. Najdete zde prvky snad všech existujících architektonických řádů. Od antiky počínaje až po moderní plastiky a mozaiky dvacátého století. Ten třetí přívlastek je nejvýznamnější. Je to nejsvětější chrám křesťanského světa. Když spojíme všechny přívlastky dohromady, máme před sebou prostor, do kterého vstupujeme s úctou a pokorou, která tomuto domu náleží. Je to Chrám chrámů. Když člověk vstoupí do Svatopetrského chrámu v Římě, je ohromen jeho pompézní nádherou i udivujícími rozměry, které mají dokumentovat moc a bohatství katolické církve. Tyto pocity zde člověk nemá. Mystická atmosféra jeruzalémského Chrámu hluboce zapůsobí i na člověka nevěřícího. Římský chrám svatého Petra představuje církev v jejím vrcholném politicko-společenském postavení. Jeruzalémský Chrám je její počátek. Odsud se víra v Ježíše Krista začala šířit nejdříve do Středomoří, později do celé Evropy a dále do světa. Bez jeruzalémského chrámu by nebyl ani svatý Petr v Římě. Tajemnou a mystickou atmosféru Chrámu nemůže narušit ani ten fakt, že málo co v tomto kostele je autentické z doby Konstantina Velikého a jeho matky svaté Heleny, neřkuli z doby Ježíšovy smrti. Dokonce ani ten Kristův hrob nemusí být autentický. Není to důležité. Tento chrám je symbol.
Konstantinova bazilika, postavená v první polovině čtvrtého století, byla rozsáhlá stavba, větší, než současný kostel. Měla dvě části: rotundu, v jejímž středu se nacházel hrob vzkříšeného Krista, a pětilodní baziliku. Mezi rotundou a bazilikou bylo otevřené atrium, v jehož rohu se nacházelo místo Golgoty. Stavba byla roku 614 silně poškozena požárem při perském útoku na Jeruzalém. V roce 630 nechal baziliku obnovit do původního stavu byzantský císař Heraclius. Pouhých osm let poté Jeruzalém ovládli muslimové v čele s kalífem Omarem. Omar v té době, kdy muslimové dobývali jednu zemi za druhou a šířili v nich islám, učinil vůči křesťanům nebývalé gesto. Odmítl se pomodlit v Chrámu svatého hrobu. Říkal, že pokud se v něm pomodlí, křesťané ho ztratí. A ovládli by ho muslimové. A tak Chrám fungoval dál jako křesťanský kostel pod ochranou Omarovou a dalších muslimských vládců Jeruzaléma. To fungovalo celých 371 let. Faktem je, že křesťané pod muslimskou vládou nijak zvlášť nábožensky nestrádali. Tedy až na to, že museli platit daně. Ale to není nic divného. Daně bylo nutné platit už ve starém Egyptě. Palestinští křesťané tak měli velmi dlouho klid. Až jakýsi pološílený kalífa Al-Hakim nechal jeruzalémský chrám zbourat. Za své nevzal jen tento chrám. V rámci tažení proti křesťanům byly zbourány prakticky všechny křesťanské kostely v Palestině a Egyptě. Z jeruzalémského kostela zbyla jen část severní a jižní zdi. Kupole rotundy i edicula byly zničeny. Ale už syn tohoto šíleného vládce, nový fátimovský kalífa, uzavřel dohodu s byzantským císařem Konstantinem Monomachem o znovuvybudování chrámu. Konstantin nechal na své náklady kostel svatého hrobu částečně opravit. Opravena byla rotunda a budovy na ní bezprostředně navazující. Na víc už neměl peníze. Zbytek baziliky tak zůstal v troskách. Aby byla dohoda vyvážená, nechal císař Konstantin na oplátku otevřít velkou mešitu v Konstantinopoli. V tomto stavu nalezli Chrám Křižáci, kteří dobyli Jeruzalém v roce 1099. Křižáci se neprodleně pustili do opravy a rekonstrukce svatého místa. Na místě zbořené baziliky byl postaven klášter. Při odstraňování sutin se křižáci dostali až do přízemních prostor zničeného Hadriánova Venušina chrámu. Tento prostor byl zrekonstruován jako kaple a byl zasvěcen svaté Heleně. V roce 1149 byl dokončen románský kostel a následně nato i zvonice. Významná rekonstrukce proběhla v roce 1555, kdy Františkáni přestavěli aediculu. Rozpory o vlastnictví chrámu mezi jednotlivými církvemi dosáhly takového rozsahu, že v roce 1767 musela ottomanská Porta vydat firman, který upravoval vlastnická práva na kostel. Jak už jsem se zmínil, roku 1808 kostel vyhořel. Byla zničena kupole rotundy i vnější výzdoba aediculy. Vnitřní prostory aediculy s hrobem Krista však zůstaly nepoškozeny. Sultánův dekret z roku 1853, nazvaný Status quo, definitivně upravil vlastnické vztahy mezi jednotlivými denominacemi. Tento Status quo platí vlastně až do dnešních dnů a zvýhodňuje východní ortodoxní církve. První, co po vstupu do kostela vidíme, je velká mramorová deska, uložená v krásně zdobeném mramorovém loži. Podle tradice na této desce Josef Arimatejský podle prastaré židovské tradice pomazal a připravil k pohřbu tělo Krista, sejmuté s kříže. Kámen pomazání. Josef Arimatejský je vůbec zajímavá postava. Byl to zřejmě velmi bohatý muž a také člen Sanhedrinu. Podle evangelia svatého Jana byl i tajným žákem Kristovým. Po Ježíšově smrti si vyžádal u Piláta Pontského mrtvé tělo, nakoupil jemné plátno a spolu s Nikodémem, dalším členem židovského Sanhedrinu, pomazal Kristovo tělo aloe a myrhou a poté ho zabalili do plátna. Nakonec vložil Kristovo tělo do nového hrobu, který byl připraven pro něj na jeho blízké zahradě. Jak Josefa Arimatejského, tak i Nikodéma uctívají katolíci a východní církve jako svatého. Josef Arimatejský je také spojen s legendou o svatém Grálu. Podle středověké pověsti je Svatý Grál miska, používaná Ježíšem na Poslední večeři s jeho učedníky. Do této misky později Josef Arimatejský zachytil krev umírajícího Krista. Kolem Kamene pomazání teď klečí řada lidí, dotýká se kamene oběma rukama, někteří otírají kámen šátkem, aby si domů odnesli alespoň kousek tohoto svatého místa. Nevím, kdo z nich si uvědomuje, že jako skoro vše v tomto chrámu, ani tento kámen není původní. Ten údajně původní byl zničen někdy ve 12. století a tato mramorová deska zde byla instalovaná při rekonstrukci chrámu v roce 1810. Krásná je novodobá mozaika nad kamenem na zadní stěně Catholiconu. Znázorňuje snímání Krista s kříže a jeho přípravu k pohřbu. Podle některých církví je zde 13. zastavení, podle jiných je třinácté zastavení nahoře na Kalvárii. Vzhledem k tomu, že poslední čtrnácté zastavení je Kristův hrob, který je jen kousek od Kamene pomazání uprostřed rotundy, bylo by pravděpodobnější, aby bylo 13. zastavení zde, pokud by jím mělo být právě pomazání Kristova těla. Jenže 13. zastavení je pojmenováno jako snímání s kříže a tak se mi zdá logičtější, že je to místo nahoře na Kalvárii, kde stojí dnes soška panny Marie Sedmibolestné. Pokračujme však dál. Než vejdeme do Chrámu, vpravo od vchodu jsou příkré schody k malé francké kapli. Je to místo, kde byl Kristus před ukřižováním svlečen z šatů. A je to desáté zastavení Křížové cesty. Když vejdeme dovnitř, hned vpravo u vchodu, jen malý kousek od Kamene pomazání, jsou schody na Golgotu. Úzké a strmé. Všechna čtyři evangelia, jak Marka, Matouše, Lukáše i Jana shodně uvádějí, že Ježíš byl přiveden na místo, zvané v aramejštině Golgota. A tady byl i ukřižován. Místo ukřižování je jedenáctým zastavením Křížové cesty. Zde byl Kristus přibit na kříž.
Evangelium svatého Jana, kapitola 19.
„17: A nesa kříž svůj, šel na místo, kteréž slove popravné, a židovsky Golgata.
18: Kdež ukřižovali ho a s ním jiné dva s obou stran a v prostředku Ježíše.“ Tři evangelia – Marka, Matouše a Lukáše popisují Ježíšův soud i smrt velmi podobně. Liší se jen v detailech. To podstatné ale zůstává stejné. Pilát, který na Ježíši neshledal žádnou vinu, byl nucen ho vydat fanatickému židovskému davu na smrt. Ježíšovo učení a kázání podrývalo autoritu Sanhedrinu a nebylo v souladu s ortodoxními židovskými zákony a myšlením. Zejména Židé, kteří jsou přísně monoteističtí, nemohli v žádném případě přijmout Kristovo tvrzení, že je synem Božím. Tento Boží dualismus byl pro ně rouháním. A to přivedlo Krista až na Golgotu, když si Pilát Pontský nad tím ostentativně umyl ruce. Já nic, to všechno oni, Židé. A měl v podstatě pravdu. Jemu totiž nic jiného nezbývalo. Potřeboval na této příliš horké půdě římské provincie udržet klid. To se mu stejně nepodařilo a sám byl pro neschopnost Římem odvolán a pravděpodobně byl po svém návratu do Říma popraven, nebo přinucen spáchat sebevraždu. To se přesně neví. Od ostatních evangelií se dost odlišuje evangelium svatého Jana, které začíná oslavnou identifikací Ježíše, který je podle evangelisty Jana božským Logem, slovem, jež stvořilo svět. Logos, jako božský princip, prostupující vesmír. Logos, který se stává tělem Ježíše Krista. „1,14: A slovo to tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi a viděli jsme slávu jeho, slávu, jakožto jednorozeného syna od otce, plného milosti a pravdy.“ Ježíš Kristus je tak podle evangelisty Jana vtělené Boží slovo. V ostatních evangeliích to takhle přímo řečeno není. Dvanácté zastavení je místem Kristovy smrti na kříži. Na vrcholu kříže podle tehdejšího zvyku umístil jeden z římských vojáků tabulku, na které bylo ve třech jazycích napsáno : Ježíš Nazaretský, král židovský. Židovští starší proti tomu ihned protestovali, neboť ten nápis odporoval jejich víře. Žádali aby byl obměněn na text : Ježíš Nazaretský prohlašoval, že je král židovský. Lépe by to ospravedlnilo rozsudek smrti. Ale svého nedosáhli. A proto můžeme dnes vidět po celé Evropě i jinde ve světě tisíce křížů, které mají nahoře tabulku s nápisem INRI – Iesus Nazarenus Rex Iudeaorum. Jak to vše asi probíhalo? Nad Golgotou se hromadí těžká mračna. Ježíš už tři hodiny visí na kříži. Evangelium sv. Marka. „15,23 :I dávali mu píti víno s myrrou, ale on nepřijal.“ Evangelium sv. Matouše. „27,34 :Dali mu píti octa, smíšeného se žlučí, a okusiv, nechtěl píti.“ Evangelium sv. Lukáše. „23,36 :Posmívali se pak jemu i žoldnéři, přistupujíce a octa mu podávajíce.“ Evangelium sv. Jana. „19,29 : Byla pak tu postavena nádoba plná octa. Tedy oni naplnivše hubu octem a obloživše izopem, podali ústům jeho.
19,30 :A když okusil Ježíš octa, řekl: Dokonánoť jest. A nakloniv hlavu, ducha otci poručil.“ Mezi evangelii tu jsou místy rozdíly. Než Ježíš zemřel, podle evangelia sv. Matouše zvolal : „Eloi, Eloi, lama zabachtani? Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“
Podle evangelia sv. Lukáše řekl:
„23,46 : A zvolal Ježíš hlasem velikým : Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého. A to pověděv, umřel.“ Nemůžeme očekávat, že Bible bude věrně interpretovat Ježíšova slova těsně před smrtí. Není ani jasné, kdy byla evangelia napsána. Soudí se, že to bylo někdy od poloviny prvního, do poloviny druhého století. Celou tu dobu se tento základní biblický příběh předával dál pouze ústním podáním. A tak se můžeme spíš divit tomu, že tato evangelia jsou, až na detaily a přímou řeč, docela podobná. Vzhledem k tomu, že nebyla zapsána najednou ve stejnou dobu, je možné předpokládat, že ta dřívější evangelia posloužila těm dalším jako vzor. A rozdíly mezi nimi mohou být způsobeny i tím, že se řada pravděpodobných písemných dokumentů, sloužících jako podklad, později zřejmě nenávratně ztratila. Evangelií bylo a stále ještě je daleko víc, než ta čtyři, která nám Bible nabízí. Ta ostatní ale nebyla do oficiálně uznaných textů zahrnuta. Jsou to texty apokryfní. A nehodily se do oficiálního dogmatu, předkládaného lidem. Bibli je tak v každém případě nutné brát jen jako literární hyperbolu, kde jediným faktem je Ježíšova smrt. Matouš, 27,51 : „A ay, opona chrámová roztrhla se na dvé, od vrchu až dolů, a země se třásla a skály se pukaly. 27,52 : A hrobové se otevírali a mnohá těla zesnulých svatých vstala.“ Před oltářem Kalvárie je teď malá fronta. A věřící jeden po druhém poklekají v malém prostoru pod oltářem a vkládají ruku do otvoru, ve kterém byl podle tradice postaven Kristův kříž. Po obou stranách oltáře je pod skleněnou vitrínou vidět holá skála Kalvárie. Prasklina, která měla vzniknout v důsledku zemětřesení po Kristově smrti, se táhne až dolů, do Adamovy kaple, která je přímo pod skálou Golgoty. Kristova krev stékala onou prasklinou až dolů do výklenku skály, kde byla uložena lebka prvního člověka – Adama. Oba se ženou jsme si také tu frontu vystáli. Přes všechny pochybnosti, které může mít člověk nevěřící, patří návštěva Kalvárie mezi tu řadu silných okamžiků, které jeruzalémský poutník při své cestě městem může prožít. Genius loci tohoto místa rozhodně nevyčpěl a je živen modlitbami staletí. A pro věřící je úplně jedno, že se evangelia v detailech neshodují. Fakt Kristova ukřižování se zdá být nezpochybnitelný i pro ortodoxního bezvěrce. Židovské trestní právo neznalo trest ukřižování. To byla specialita římská. I když Hasmonejec Alexandr Janaios nechal ukřižovat šest set svých politických odpůrců. Ale to byla výjimka. Ale Židé měli velmi starý zvyk, že ukamenovaného rouhače ještě pověsili už mrtvého na kříž na znamení toho, že je zlořečený Bohem. /5. kniha Mojžíšova, 21:23/ Proto také Židé tolik usilovali o ukřižování Ježíše, aby na něm věčně lpělo, podle nich, Boží prokletí. Ten prostý fakt, že ukřižování byl římský trest, který neměl s Bohem pranic společného, ten se zcela ztratil v náboženském fanatizmu. Židé se vždycky museli zaštítit Bohem. Tak mi připadá, že museli existovat, pokud vůbec existovali, dva Bohové. Na jedné straně starozákonní Jahve, žárlivý, krvežíznivý a mstivý, který neváhá pobít i nevinné novorozence, jen aby dosáhl svého. A který má podle Bible na svědomí miliony životů. Na druhé straně Hospodin, vševědoucí, všudypřítomný, dobrý, trpělivý, laskavý, plný slitování, milosrdný a milostivý. A který miluje lidi. Ten zjevný rozpor bije do očí. Vše je dovoleno. I zabíjet ve jménu víry. Pro věřící však je to jeden a ten samý Bůh. Víra je slepá. I fanatismus posvětí. Pojďme však raději dál v naší prohlídce. Pomalu scházíme z Golgoty po strmých schodech dolů, do kruhové chodby, která obtáčí řecký Catholicon. Po pár metrech, vstupujeme na schodiště, které nás zavádí do podzemí chrámu. Dvacet devět schodů vede do arménské kaple Svaté Heleny. Tento prostor byl objeven právě svatou Helenou, matkou císaře Konstantina, když zde hledala pozůstatky po Kristově ukřižování. Údajně sedávala poblíž kopáčů, kteří likvidovali pozůstatky Venušina chrámu, aby byla co nejblíže možnému nálezu. A podle tradice se zde našla Kristova trnová koruna, trojjazyčná destička, která visela na kříži a hlavně tři kříže, z nichž jeden byl Kristův. Podle legendy byl ten pravý kříž poznán velmi jednoduchým způsobem. Byl přinesen umírající člověk a postupně byl přiložen na všechny kříže. Když byl položen na Kristův kříž, uzdravil se. Kde se všude dnes nacházejí údajné zbytky Kristova kříže, to se mi skutečně nepodařilo zjistit. Největší část relikvií z Kristovy doby je zřejmě v kostele Santa Croce in Gerusalemme v Římě, který byl vybudován z bývalého paláce sv. Heleny. Jsou tam kousky Kristova kříže, dva trny z Kristovy koruny, část hřebu z kříže, kousek pilíře, u kterého byl Kristus uvázán při bičování, něco z betlémské jeskyně a další drobnosti. Největší část Kristova kříže je uložena v římském chrámu sv. Petra. Kus kříže si údajně přivezl do Prahy i Karel IV. Ale po tom jsem se už skutečně nepídil. Kaple Svaté Heleny je nádherný románský prostor s masivními korintskými sloupy a mozaikovou podlahou. Byla vybudována křižáky po odklizení trosek původní Konstantinovy basiliky. Bohužel jsem se nikde nedočetl, co zde vlastně zůstalo z původního Venušina chrámu. Ale moc toho být nemůže, protože svatá Helena nechala Venušin chrám skutečně důkladně odstranit. Krypta svaté Heleny není ale úplný spodek chrámu. Třináct schodů vede ještě po pravé straně oltáře dolů do kaple Nalezení kříže. Prostor kaple je rozdělen na dvě části. Ta pravá je řecká a levou část se sochou svaté Heleny, nesoucí kříž, spravují františkáni. Na místě, kde byl kříž nalezen, je na zemi malý oltářík s rozžatými svícemi. Tento prostor je vlastně z poloviny jeskyně. Ale dole je ještě jeden prostor, který byl objeven a vykopán až v roce 1970. Je schován za železnými, zdobenými dveřmi a vede do míst, kde jsou vidět zbytky ještě Hadriánova chrámu i základy Konstantinovy basiliky. A z plošinky je výhled i na původní antický lom. Dnes je to arménská kaple svatého Vartana a veřejnosti je bohužel nepřístupná. A tak jsme se vrátili opět do chodby, která obtáčí ediculu kolem dokola. Před vchodem do Kaple andělů je velmi dlouhá fronta. Každý chce pochopitelně vidět Kristův hrob. Na to dnes ale čas nemáme. Před vchodem do aediculy se střídají na stráži střídavě příslušníci všech církví, které tu působí. Dovnitř pouští vždy jen tři návštěvníky. Víc by se jich tam nevešlo. Zítra snad uvidíme sami. Přímo pod skálou Kalvárie je Adamova Kaple. Podle křesťanské tradice je to místo, kde byl pohřben první člověk Adam. V zasklené vitríně nad oltářem vidíme skálu s puklinou, táhnoucí se už odshora s Kalvárie, někam dolů, kam už není vidět. Puklina má být způsobena, podle prastaré tradice zemětřesením, jež vzniklo po Kristově smrti. Archeologové na to mají trochu jiný názor. Říkají, že se jedná o přirozenou puklinu ve skále, která způsobila, že tato část antického lomu byla řemeslníky opuštěna. Ať si vybere každý, co je mu bližší. Ale vzhledem k tomu, že celá oblast Předního východu bývala dříve tektonicky velice aktivní, můžeme teorii zemětřesení docela klidně připustit. Jiná otázka je sladění případného zemětřesení s přesnou dobou Kristovy smrti, která není známa. A tak to nechme spíše na té víře. Kdyby ta nebyla, těžko by sem každoročně přicházely statisíce poutníků, aby se toho zázraku dotkli. Pragmaticky a racionálně uvažující poutník je ovšem ochuzen o spoustu emocionálně vypjatých zážitků, které by na této svaté pouti určitě jinak měl. Náš vymezený čas se rychle krátí. Ještě malé nahlédnutí do Kristova vězení. Zde měl Ježíš trávit s dvěma lotry, odsouzenými s ním, poslední chvíle před smrtí. To tvrdí františkáni. Podle řecké ortodoxní církve je Kristovo vězení uvnitř jejich kláštera, který se nachází u kostela Ecce Homo na prvním zastavení Křížové cesty. A aby byl výčet úplný, tak Arméni tvrdí, že to pravé místo je v jejich Klášteře bičování u druhého zastavení Křížové cesty. Pokud uvažujeme logicky, tak bych dal rozhodně v tomto případě za pravdu spíš Řekům. Pokud by měli mít pravdu františkáni, musel by Kristus nejdříve s římskou eskortou jít od dnešního Chrámu, tedy od Golgothy, současnou Via Dolorosa až k místu soudu, tam nabrat kříž a tou samou cestou jít zase zpět k místu ukřižování. To je trochu za vlasy přitažené. Musíme si uvědomit, že v Kristově době byla Golgotha popravním místem. A byl zde i opuštěný lom. A pravděpodobně žádné stavby. Chrám Božího hrobu byl postaven až za svaté Heleny ve 4. století. A do současné podoby přestavěn křižáky. Někde ovšem musel být vězněn. Jestli je něco na tomto biblickém příběhu nejasné, tak je to právě Kristův soud a jeho cesta na Golgotu. Evangelium svatého Jana v kapitole 19:13 uvádí:
„Tehdy Pilát, uslyšev tu řeč, vyvedl ven Ježíše a sedl na soudnou stolici na místě, kteréž slove Litostrotos a židovsky Gabbata“
A zde je to jádro problému. Aramejsky Litostrotos i židovsky Gabbata znamenají chodník, dlažbu. Na místě, kde dnes stojí Kostel odsouzení a naložení kříže na začátku Křížové cesty, byla objevena v podzemí dlažba z římské doby. Problém je v tom, že tato dlažba pochází až z poloviny druhého století n. l., tedy z doby, kdy bylo na troskách zničeného Jeruzaléma vystavěno římské město Aelia Capitolina. A v době Piláta byl na tomto místě velký bazén, do kterého byla sváděna dešťová voda. Těžko tudy mohl jít průvod lidí. A tak křesťanská tradice vychází z mylného předpokladu, že v Kristově době tento Litostrotos existoval. Pravdou je, že v místě, kde dnes začíná Křížová cesta byl tehdy jen rybník. Kde byl tedy Ježíš vlastně souzen? Ani to není úplně jasné. Ta známější a oficiální varianta je ta, že to bylo poblíž herodovské pevnosti Antonia. Tato pevnost byla jen kousek od začátku dnešní Via Dolorosa. Byla později zničena Titem za židovského povstání roku 70. Ta druhá verze říká, že to bylo v Herodově paláci, ve kterém přebývali i římští místodržící, pokud byli v Jeruzalémě. A odtud pochopitelně soudili i případné spory. Pokud byl Kristus souzen v Herodově paláci, bylo by i logické, že tu byl i vězněn. Herodův palác byl ale na druhém konci tehdejšího města, tam, kde je dnes Jaffská brána a Davidova věž. Vše jsou dnes jen dohady. Pravdu nemusí mít často ani archeologové. V úporné snaze vyvrátit onen biblický mýtus, mohou předkládat veřejnosti svou, někdy málo podloženou domněnku za jistý fakt. Jisté je zde jen jedno. A to, že všechna ta, údajně pravá místa, musí jeruzalémský poutník brát jen jako symbol. Nemá cenu dál rozvíjet všechny možné i nemožné teorie o Kristově životě a smrti. Těch nejasností je zde daleko víc, než jen ty, které jsem uvedl. Byly o tom napsány stovky knih, věnovali a věnují se tomuto problému stovky historiků a biblických badatelů. Je to taková biblická detektivka. A ani sebelepší dedukce a úsilí badatelů nezmůže nic tam, kde je sama podstata problému založena na pouhé víře. Musíme si uvědomit, že v roce 70 našeho letopočtu byl celý tehdejší Jeruzalém srovnán se zemí Titem při židovském povstání. Nezůstalo tu nic. A dispozice starého Jeruzaléma byla navíc značně změněna novým římským městem, vystavěným císařem Hadriánem. A tak všechna ta biblická místa, která dnes poutníci navštěvují, byla identifikována jen podle biblického podání. A už jsem několikrát připomínal, že Bible není vůbec věrohodný historický dokument. Nic to ovšem nemění na faktu, že někde tady to bylo. Určitě. Někde tady, kde se dnes ve stínu křivolakých uliček vypínají starobylé jeruzalémské zdi. Někde tady za uzamčenými tajemnými vrátky, v ponurých sklepeních, nebo v množství tunelů, kterými je protkáno jeruzalémské podzemí. Všude kolem nás je třítisíciletá historie. A ten, tak trochu ponurý a hodně tajemný biblický příběh, nás zde provází na každém kroku. A tak mám docela dobrý pocit, že tu jsme a že si můžeme tuto biblickou legendu oživit na místě skutečně autentickém.

Betlém

Kousek za Jaffskou bránou čeká autobus s nemluvným panem Mohammedem. Ta necelá hodina odpočinku přijde docela vhod. A tak jsme se usadili a posloucháme Helenu. Po levé straně ubíhají hradby arménské čtvrti a po pravé straně se právě teď objevilo něco tak zvláštního, že Helena cítí potřebu to okomentovat.
„Po pravé straně si prohlédněte Jemin Moshe Mishkenot Sha´ananim a kousek dál také po pravé straně fontánu ze 16. století, kterou nechal postavit Sulejman Nádherný.“
Jemin Moshe Mishkenot Sha´ananim – tenhle hrozný název patří první židovské čtvrti, která byla postavena mimo městské hradby. Je tu velká koncertní síň, penzion pro umělce a konferenční centrum. A také byty. A všude kolem krásný park. Mají to tu docela pěkné. O to vše se zasloužil koncem 19. století britský finančník a filantrop sir Moses Montefiore, který zasvětil svůj život podpoře průmyslu a vzdělání ve Svaté zemi. A pomoci Židům vůbec. Ať už žili kdekoli. Snažil se přesvědčit židovskou komunitu ve špinavém a starém Jeruzalémě, aby se vymanila ze závislosti na středověkých hradbách a zlepšila si tak kvalitu života. Po několika pokusech se mu to podařilo. Vznikla tak nová komunita v nepřátelském prostředí arabského světa. A aby byla chráněna před případnými útoky, byla celá nová čtvrť obehnána vysokou zdí s vraty, které se na noc zamykaly. Jestli se zamykají i dnes, to už nevím. Ale asi ano. Židé si potrpí na tradice. „Hele, támhle je větrný mlýn, podívej se,“ říkám překvapeně své ženě. Skutečně. Mezi stromy a budovami, obloženými jak jinak, než nažloutlým vápencem, se tyčí kuželová věž větrného mlýna. O tom nám Helena kupodivu neřekla nic. Za mlýnem stojí ale zase peníze pana Mosese Montefiora, po kterém je tahle unikátní stavba i pojmenovaná. Financoval jeho stavbu a tak v roce 1857 vyrostl vedle hradeb Starého města tenhle mlýn, který by se hodil spíše do holandské pobřežní krajiny, kde je dost větru. Pan Montefiore byl sice schopen udělat pro své židovské soukmenovce první poslední, ale nedomyslel, že v Jeruzalémě nefouká vítr zdaleka tak silně, jako ve vzpomínaném Holandsku. I technologické zařízení bylo nevhodně zvolené a nehodilo se příliš pro místní druh pšenice. A tak byl mlýn v roce 1891 uzavřen. Ještě, že se toho starý pán nedožil. Zemřel v roce 1885 v úctyhodném věku sta let. A v jeho mlýně je dnes malé muzeum jeho podnikatelských a filantropických aktivit ve Svaté zemi. Přemýšleje o něčem úplně jiném, nevšiml jsem si vůbec Helenou avízované Sulejmanovy fontány. A tak jsem se okradl o jednu pamětihodnost. Tak nevím. Asi bych se sem měl ještě někdy vrátit a tu chvilkovou nepozornost napravit. Ale nemám moc času o tom přemýšlet. Helena opět spouští stavidla:
„Po pravé straně je teď skotský kostel svatého Štěpána z doby britského mandátu nad Palestinou. Cesta do Betléma nám bude trvat ještě asi dvacet minut. Záleží na tom, jaký bude provoz.“
Mezi tím, co jsme se ženou dlouze probírali, kolik nám ještě zbývá vody, projíždíme jeruzalémským předměstím. Na předměstí Jeruzaléma je mnoho nových domů. Je to tím, že tudy vedla demarkační linie v letech 1948 až 1967, kdy byl Jeruzalém rozdělen na východní jordánský a západní izraelský. Po roce 1967, kdy Izrael dobyl toto území zpět, povolil zde rozsáhlou výstavbu pro židovské rodiny. Že jsou tyto domy židovské, to poznáme podle atypických balkonků, které umožňují židovským rodinám slavit svátek sukot. Slaví ho tím způsobem, že si ten stánek můžou vytvořit přímo na balkoně. Svátek sukot se slaví sedm dní. Je to na památku putování Izraelitů pouští, kdy byli lidé přímo chráněni Bohem. A proto při svátku sukot by měli v těchto stanech žít celý týden a jíst jídlo pod otevřeným nebem. Znamená to, že se svěřují do péče Boha. Stánky najdeme po celém městě. Některé rodiny mají společné stánky a využívají je ke společnému jídlu. Vedle Zdi nářků na nádvoří bývají velké stany, někteří mají stánky i na střechách. Jeruzalém není natolik bezpečný, aby mohli lidé nocovat na ulicích. To si skutečně netroufnou.
Na okraji Betléma se vedle silnice objevuje jakási stavba, která vypadá jak pevnost. Pochopitelně, že je s ní spojen další biblický příběh.
Když se Jákob vrací se svou rodinou ze služby u Lábana zpět do Země zaslíbené, jeho žena Ráchel začíná poblíž Efraty rodit. Ve velkých bolestech porodí svého syna a dá mu posledním dechem jméno Ben-Oni, tj. Syn bolesti. Jákob je sice zdrcen smrtí své ženy, ale jméno syna se mu nelíbí a tak mu dá jméno Ben-Jamin, tj. Syn dobrého osudu. Ráchel byla v místě své smrti pohřbena a její hrobka je důležitým židovským poutním místem. Ráchel je považována za matku židovského národa. Když byli Židé odvlečeni do Babylonu, říkalo se, že Ráchel pláče pro své děti, protože nejsou doma. I. kniha Mojžíšova - Genesis, kap. 35 :
„16. I brali se z Beth-el a byli již nedaleko do Efraty. I porodila Ráchel a těžkosti trpěla rodíc.
17. A když s těžkostí rodila, řekla jí baba : Neboj se, nebo také tohoto syna míti budeš. 18. I stalo se, když k smrti pracovala, nazvala jméno jeho Ben Oni. Ale jeho otec nazval ho Benjaminem.
19. I umřela Ráchel a pochována jest na cestě k Efratě, jenž jest Betlém. 20. I postavil Jákob znamení nad hrobem jejím. Toť jest znamení hrobu Ráchel až do dnešního dne.“ Vzhledem k tomu, že hrobka dnes leží na hranici izraelsko palestinské, má docela pohnutou historii. Po Chrámové hoře v Jeruzalémě a Jeskyni Patriarchů v Hebronu je to třetí nejposvátnější místo Židů. A také symbol návratu židovského národa do své vlasti. A i tady jsou pochybnosti o autenticitě tohoto místa. Asi jako všude v Izraeli. Někteří badatelé kladou hrob Ráchel do jiné oblasti severně od Jeruzaléma. Hranatá stavba s kupolí byla postavena roku 1620 osmanskými Turky. A tu prodlouženou předsíň má na svědomí opět nám již známý filantrop sir Montefiore. Zejména dvacáté století bylo zde svědkem neustálých bojů mezi Židy a Palestinci. Muslimové tvrdí, že je to vlastně mešita a Židé se ohánějí firmanem jeruzalémského paši z roku 1615, kterým dostali Židé hrobku do výhradního užívání. Nakonec ten spor dopadl tak, že Židé udělali z hrobky vojenskou pevnost. V roce 1996 ji obehnali vysokou zdí s několika vyvýšenými stanovišti a s vojenskou posádkou. Opět, jako vždy, tu vítězí hrubá síla. Tyto politicko náboženské spory by byly docela úsměvné, kdyby při nich bohužel neumírali lidé. A tak jsme vjeli do Betléma. Kousek od zdi, která dělí palestinské území od izraelského, nás Helena opět informuje:
„Teď projedeme touto zdí. A průchod by měl být v pohodě. Ne, že by neměla být žádná kontrola, ale prosím, abyste vojáky, ani dělicí zeď raději nefotili. Až budeme vevnitř, tak už budete moci.“
A tak čekáme na povolení ke vstupu. A protože jsme v Betlémě, je na místě povědět další starozákonní příběh. Netýká se ale Krista a jeho narození, kvůli němuž jsme sem přijeli, ale židovského krále Davida. Betlém je ve starozákonní Knize Rut zmíněn v souvislosti s Naomi a jejím manželem Elimelechem. Žili zde v Efratě, což je oblast okolo biblického Betléma. Tuto oblast zasáhla jednou bohužel neúroda a hladomor. A tak se celá rodina přestěhovala do oblasti Moabu. V Moabu se jejich dva synové oženili. Bohužel po deseti letech zemřeli. Zemřel i Naomin manžel Elimelech. A tak zůstala Naomi v cizí zemi sama jen se svými snachami. Jedna se jmenovala Orfa a ta druhá Rút. Ve chvíli, kdy Naomi cítila, že se blíží její konec, chtěla zemřít doma. A tak se se svými snachami vracela do Betléma. Cestou je žádala, aby se vrátily domů, neboť dobře ví, co je to žít v cizí zemi. Orfa se tedy vrátila, ale Rút nechtěla Naomi opustit a tak cestovala s ní dál. Ve chvíli, kdy už byly na dohled Betléma a měly velký hlad, viděly žence, kteří sbírali úrodu. Zatím co Naomi seděla pod stromem, Rút chodila za ženci a sbírala klasy, které jim vypadávaly z rukou. Tak se obě ženy mohly alespoň trochu najíst. Toto sledoval majitel toho pole, jmenoval se Bóza. Zjistil, že Naomi je jeho vzdálená příbuzná a líbilo se mu také, že Rút se o Naomi stará, přestože s ní není pokrevně spřízněná. Řekl žencům, aby těch klasů nechali odpadávat více. Rút se mu natolik zalíbila, že jí navrhl sňatek Měli spolu několik synů a mezi nimi vynikal jeden jménem Obéd, nebo Obodas. Obodas měl opět několik synů a mezi nimi vynikal zvláště jeden jménem Jišaj. Ten měl, jak už to tenkrát bylo u Židů zvykem, zase mnoho synů a mezi nimi byl také David, budoucí král Izraele. A ten se narodil tady, v Betlémě. Před rokem 1947 bychom viděli Betlém jako velkou vesnici, spíše městečko, kde žilo asi 6000 lidí, vesměs křesťanů. Po vyhlášení izraelského státu sem přichází dalších více než 20000 lidí, většinou muslimů, kteří pochází z oblasti Jeruzaléma. V dnešní době je Betlém v autonomním palestinském území sféry A. Má tedy plnou palestinskou autonomii. Do toho území patří ještě další vesničky – Bet Sahur a Bet Jala. Bet znamená vždycky dům, jak v arabštině, tak i v hebrejštině. Jméno Betléma – Bet Lachem se vykládá jako dům chleba, nebo dům masa. Obyvatelstvo Betléma se dříve živilo zemědělstvím. Pěstovaly se zde především olivy, potom zelenina i obilí. V dnešní době přetrvává pěstování oliv a také se zde lidé živí výrobou suvenýrů z olivového dřeva. Ty se hodně dováží do Jeruzaléma a na další křesťanská místa v Izraeli. Betlém. Město Davidovo. Toho Davida, který byl po mnoha letech přiveden do otcovského domu před proroka Samuela z pastviny za městem, kde pásl otcovy ovce.
I. kniha Samuelova, kap. 16.
„12. I řekl Hospodin Samueli: Vstana, pomaž ho, neboť to je ten.
13. Protož vzal Samuel roh s olejem a pomazal ho uprostřed bratří jeho. I spočinul Duch Hospodinův na Davidovi od toho dne i potom.“ Prorok je v judaismu jakýsi prostředník mezi Bohem a lidmi. Když na něj sestoupí Duch svatý, oznamuje lidem Boží vůli. A bylo židovským zvykem, že velekněz a král museli být pomazáni prorokem. Tento akt byl slavnostní a byl roven korunovaci. A protože si Bůh Davida oblíbil, tak poslal Samuela do Betléma, aby ho pomazal. Neznamená to automaticky, že se stal hned králem. Ale byl pomazaný. Byl ke kralování předurčen. A to samotným Bohem. Nejdřív ovšem musel umřít Saul, který se Bohu znelíbil. Když se někdo Bohu nelíbil, byl to vždycky malér. Když dal Bůh palec dolů, tak nebylo pomoci. A tak se po mnoha peripetiích stal David přeci jen králem. Betlém je na první pohled velice příjemné město. Plno rozestavěných domů, pár stromů, trocha zeleně, velice živá hlavní třída plná obchodů a reklam. Docela malebný pohled. Město je usazeno v horské krajině a tak tu není moc místa. Domy, obložené světlým vápencem jsou doslova nacpané těsně na sebe. Ale vypadá to docela pěkně. Protože do centra autobusy nemohou, šlapeme vzhůru strmou ulicí až na hlavní náměstí Manger Square – náměstí jesliček. Toto náměstí má dvě hlavní dominanty. Na západní straně stojí velká Omarova mešita z roku 1860 a na protější straně stojí stavba, kvůli které jsme se vlastně přijeli. Chrám narození Páně. Tak, jako nad vším, co je psáno v Bibli, i nad narozením Ježíše se vznáší řada otazníků a nejasností. Evangelium svatého Lukáše klade jeho narození do doby sčítání lidu v římské provincii Judea, což bylo v roce 6 našeho letopočtu, tj. do času římského císaře Augusta a syrského místodržícího Publia Quirinia, který je v evangeliu jmenován. Toto evangelium zcela vynechává úlohu Heroda Velikého a jeho vraždění neviňátek, protože Herod byl tou dobou již dva roky po smrti. Evangelium sv. Matouše zase klade Ježíšovo narození o deset let dříve, do doby Herodova života. A popisuje už známé události, včetně vraždění dětí a útěku Svaté rodiny do Egypta. Věrohodněji působí podle mne evangelium Lukášovo s vylíčením historických faktů a postav. Proč by vlastně šel Josef s Marii ve vysokém stupni těhotenství ze svého bydliště v Nazaretu do Betléma, ne li kvůli nařízenému sčítání lidu. Evangelia se v tomto natolik liší, že je jejich věrohodnost je silně problematická. Zůstává tu jen ta známá biblická báje, které můžeme, ale také nemusíme věřit. Vraždění neviňátek není nikde ani historicky doloženo. Nezmiňuje se o něm ani zdroj časově nejbližší, kterým je docela věrohodný židovský historik Josephus Flavius, který by takovou událost určitě zaznamenal. Příběh o vraždění dětí může mít původ i v samé rodině Heroda Velikého, který nechal zabít své tři syny z obavy, že ho připraví o trůn. Korunu všem nejasnostem ohledně Kristova života nasadil přední izraelský archeolog Aviram Ošri, který tvrdí, že Kristus se sice narodil v Betlémě, ale nikoli v tomto Betlémě Judském, ke kterému proudí ročně statisíce poutníků, ale v Betlémě Galilejském, severozápadně od Jeruzaléma. Své tvrzení dokládá dvanáctiletými vykopávkami na obou místech. Ošri tvrdí, že v době Kristově bylo území Judského Betléma neobydlené. A pak je nutné vzít v úvahu i tu skutečnost, že Judský Betlém, tedy ten, kde dnes stojíme, je od Josefova bydliště v Nazaretu vzdálen asi 150 kilometrů. A tuto vzdálenost by musel urazit Josef s těhotnou Marií tehdejším dopravním prostředkem, kterým byl pouze oslík. Naopak, ten dnes opomíjený Betlém galilejský leží jen asi 10 kilometrů od Nazaretu. A vykopávky potvrdily v místě i existenci pozdější velké křesťanské komunity.
Vraťme se však zase na chvíli do toho známého příběhu o narození Ježíše Krista. Josef s Marií po příchodu do Betléma nenašli žádné ubytování a tak museli přijmout místo ve stájích, které byly vysekané ve skále kousek od města. A tam, na zemi, na slámě, Marie porodí svého syna. Žlab ve stáji, ze kterého zvířata normálně jedla vyložili slámou a narozené dítě je tam položeno k prvnímu odpočinku. Je to ta samá jeskyně, kam se přijdou poklonit Ježíškovi tři králové a kam přinášejí dary. Jsou to v té době vzácné dary. Zlato, myrha a kadidlo. Dary pro krále králů. Jsou tam také přivedeni pastýři. Anděl jim říká, aby šli za hvězdou, že je dovede na místo, kde se narodil nový židovský král. Když Svatá rodina usíná, v Jeruzalémě jsou dány pokyny vojákům, aby se vydali do Betléma a zabili všechny děti do dvou let, protože král Herodes se bojí věštby a slov proroků o narození Mesiáše, nového židovského krále. Protože neví, který je tím, jenž může ohrozit jeho vládu, tak pošle zabít všechny děti. Josef je ale ve spánku varován andělem a ten mu říká, aby vzal rodinu a uprchl s nimi do Egypta. Dostane pokyn k návratu teprve tehdy, až zemřou všichni, co by chtěli malému Ježíši ublížit. Betlémský Kostel Narození Páně je jedním z nejdéle nepřetržitě působících kostelů ve světě. Za jeho stavbou nestojí nikdo jiný, než opět Svatá Helena, matka byzantského císaře Konstantina. Ta, která nechala vystavět i Kostel Svatého hrobu. Betlémská bazilika byla dostavěna v roce 333. Roku 520 byla sice vypálena Samaritány, ale už v roce 565 stála v podobě, v jaké ji můžeme vidět i dnes. Peršané, kteří v roce 614 zničili Herodův chrám na Chrámové hoře, nechali baziliku Narození Páně na pokoji. Údajně to bylo proto, že perský velitel, když vstoupil do kostela, uviděl obraz Klanění tří králů. A protože malíř oblékl krále do perských šatů, kostel zůstal ušetřen. Některé dodatky a opravy pak provedli křižáci během trvání Jeruzalémského království. Kostel dnes spravuje společně církev římsko-katolická, řecká pravoslavná a arménská. Policisté tu bděle stráží u velmi nízkých dveří, u kterých se každý musí sehnout, aby jimi mohl projít. Říká se jim „Dveře pokory“. Tyto dveře jsou hlavním vstupem do kostela. Jsou vysoké pouze 120 centimetrů. Vchod vznikl v osmanské době a měl zabránit jezdcům, aby vjížděli do kostela na koních. Další důvod, proč jsou dveře tak nízké, je také velmi logický. Každý, kdo chce vejít do kostela se musí hodně sklonit. Ať už je to kdokoli. Má to symbolický význam. Původní křižácký vstup byl v normální výšce. Zbytky gotického oblouku jsou nade dveřmi ještě vidět. Hned za vstupem je nartex. Nartex sloužil v byzantských kostelech jako shromaždiště katechumenů, tj. těch nepokřtěných. Pak už je hlavní kostel. Monumentální prostor je rozdělen čtyřmi řadami korintských sloupů do pěti lodí. Hned kousek od vchodu je odkryta část byzantské mozaikové dlažby z původní Konstantinovy baziliky. Moc času na její prohlídku však nemáme. Množství strážců uvnitř kostela nás neustále vyhání ze středu do prostor mezi sloupy. Prostor lodí po obou stranách kostela je beznadějně zaplněn množstvím poutníků, kteří čekají tak, jako my, na prohlídku Jeskyně narození. Podle rychlosti, jakou se tato masa lidí pohybuje, odhadujeme dobu čekání asi na dvě hodiny. Nic potěšitelného. V kostele probíhá zřejmě permanentní bohoslužba. Lodí znějí nekonečné litanie a průvod kněží občas vyráží od oltáře na obchůzku kostelem i s kadidelnicí. Do strážců vždycky jako když střelí. Rozběhnou se na všechny strany a docela neurvale nás vytlačují do prostoru za sloupy. Průvod přešel a lidé opět nesměle vystrkují nosy zpoza sloupů a sledují, jak se hýbe fronta. Ta se pochopitelně zvětšuje tak, jak přijíždějí další autobusy. Dveře kostela jsou teď uzavřené a strážci pouští dovnitř vždycky jen jednu výpravu. Ti, co jsou tu sólo, se musí zkrátka k někomu přidat. Jinak mají smůlu. Ale každá skupina, včetně té naší, si bedlivě střeží svůj prostor, aby tam nevnikl někdo nepovolaný. Je to boj. Konečně jsme se dopracovali ke vstupu do jeskyně. Strmě klesající schody vedou do omezeného prostoru, osvětleného množstvím lampiček a hořících svící. Vlevo od schodů je oltář Klanění tří králů a naproti němu je ono místo. Vedle Kristova hrobu nejposvátnější místo křesťanů. Na místě Kristova narození je do mramorového lože vsazena čtrnácticípá stříbrná hvězda. Ať chci anebo nechci, toto místo na mne docela působí. A teď nezáleží na tom, jestli se tu Ježíš narodil, nebo ne. Stojím před stříbrnou hvězdou a v hlavě mi opět běží ten pohádkový příběh Svaté rodiny, prchající krátce po narození děcka do dalekého Egypta. Prchají tak před zvůlí krále, který se tak moc bál o svůj trůn a výhody z toho plynoucí, že neváhal dát příkaz k usmrcení všech betlémských chlapců do věku dvou let. Chtěl mít zkrátka jistotu. Herodes je tak trochu schizofrenní postava. Na jedné straně veleúspěšný panovník a stavebník, který pozdvihl židovský stát ve své době na nebývalou úroveň. Na druhé straně krutovládce, který nechal bezohledně vraždit tisíce svých odpůrců i těch, o kterých se to jen domníval. A neváhal zabít i své syny, aby ho někdy nemohli ohrozit v jeho vládě. Židé si úspěšnost Herodovy vlády nechtějí příliš připustit. Ve své xenofobii pravé víry mu nemohou zapomenout, že to byl jen konvertita, Idumejec, tedy že to nebyl ten pravý Žid. Existují vzácné chvíle, kdy se člověk zastaví, aby se zamyslel nad podstatou naší existence a nad skutečnostmi, na které v průběhu těch našich všedních dnů ani nepomyslí. Toto je jedna z nich. A tak mne při pohledu na poutníky, klečící před tímto, s historického hlediska pouze údajným místem narození, napadá myšlenka, jestli náhodou ten náš ortodoxní ateismus a materialismus není tak trochu omezujícím faktorem života. Byť je to paradoxní. A je to možná i můj problém. Schody na druhé straně vycházíme nahoru. V atriu kláštera svaté Kateřiny má naše Helena poslední betlémský proslov. A velice věcný:
„Na parkoviště půjdeme všichni společně. Tam si můžete ještě koupit vodu nebo nějaký nápoj. Až nastoupíme, tak si už nikde nic nekoupíte. Všechno je zavřené kvůli šabatu.“
Když se přesouváme zpět k autobusu, večerní palestinské slunce už pozlacuje televizní a satelitní antény betlémských domů. Všude je klid a mír. Člověk by ani neřekl, že je to vlastně obležené město. Arabští pouliční obchodníci už sbalili své stánky s kýčovitými náboženskými suvenýry. Stmívá se. Do hotelu Jerusalem Gold dojíždíme už za úplné tmy. Helena měla pravdu. Město je mrtvé a pusté. Nikde ani noha. Šabat je v plném proudu. Po Jom Kipuru nejsvětější židovský svátek. A je také striktně dodržován. Vždyť také židovský Hospodin hrozí těm, co by ho nedodržovali :
„Šest dní děláno bude dílo, ale v den sedmý, sobota, odpočinutí jest. Svatost Hospodinu. Každý, kdož by dělal dílo v den sobotní, smrtí umře.“
II.kniha Mojžíšova, 31:15.
Hospodin vládne tvrdou rukou. Buď jsi poslušný, nebo mrtvý. Lehká volba. A tak je dnes celá židovská část Jeruzaléma úplně pustá. Co kdyby náhodou měla Tóra pravdu.
Podvečerní mincha už dávno skončila i večerní modlitba ma´ariv - požehnaný jsi, Hospodine. Muži se vrací ze synagogy a všichni se zdraví šabat šalom. Na stolech hoří dvě šabatové svíce, uprostřed stolu je solnička a pohár vína a šabatové chleby, přikryté rouškou. Hlava rodiny žehná dětem. Pak se napije z poháru vína a láme a rozdává chléb, který předem požehná. Představa šabatové slavnostní večeře se šouletem mne zrovna neláká, zato se až primitivně těším na zcela normální a jak se později ukázalo, i velmi bohatou kuchyni našeho hotýlku Jerusalem Gold.

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
1
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
jaruska68 30.04.2015 13:02
 

Krásný článek.

  • Anonym (1)
Zpět na všechny diskuze