A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Izrael - Cestopisy

Tam dole je Země zaslíbená II.

viz první díl cestopisu

Via Dolorosa Ráno si konečně můžeme prohlédnout, kde to vlastně jsme. Přímo před oknem se tyčí monstrózní stavba opěrného systému nadzemní dráhy. Při troše fantazie to připomíná harfu židovského krále Davida. A tak se tomuto dílu tady i říká. Davidova harfa. Večerní osvětlené město i s Davidovou harfou ale vypadalo docela pěkně. A vedle harfy zářila jedna jediná velká hvězda. Skoro by se chtělo říci hvězda Davidova. Líbilo by se mi to víc, než její astronomické pojmenování, které ostatně ani neznám. Putování po svatých místech se blíží ke svému vrcholu. Začínáme brzy ráno u Herodovy brány, která vede přímo do arabské čtvrti. U brány stojí po zuby ozbrojeni dva mladíci ve vojenské uniformě, automatické pušky ledabyle přehozené přes rameno a přívětivě se šklebí na turisty. Nevypadají vůbec nepřátelsky a důležitě, na rozdíl od některých svých kolegyň ve zbrani. V mé ženě se okamžitě probudil fotograf a posunky se s chlapci domlouvá na památečním fotu. A tak navzdory Heleně, která nás varovala několikrát před focením vojáků, si do jeruzalémských uliček odnáší fotku těch dvou mladíků v neprůstřelných vestách, kterým zřejmě turisté takto zpestřují chvíle jejich nelehké služby. Prošli jsme branou a opět je tu Staré město. Mohu jen opakovat, že jeruzalémské uličky jsou kouzelné, plné tajemných zákoutí a oblouků, u kterých nepoznáte, jestli pocházejí ještě z Hadriánovy doby, nebo je to sto, dvě stě let stará dostavba. Plné oblouků a schodů, které vedou někam nahoru do neznáma a hned zase dolů. Pootevřené oprýskané dveře, vedoucí na tmavé dvorky se schody, mířícími vzhůru až na střechy. A tak jsme se propletli uličkami až za začátek Křížové cesty. V úzké uličce to hučí jako v úle. Hlasy turistů ze všech koutů světa se tu mísí s ruchem arabského súku, který nehledí na posvátnost tohoto místa ani na probíhající židovský šabat. Ostatně, o šabatu bývá obrat arabského súku vždycky daleko větší. Židovské krámky jsou zavřené a veškerý obchodní život je tak soustředěn sem, do arabské části. A tak mám smůlu. Ruku s empétrojkou mám nataženou skrz hlouček kolem Heleny a beznadějně se snažím zachytit její další proslov, týkající se Ježíšova vstupu do Jeruzaléma a jeho zadržení vojáky. Ježíš přichází do Jeruzaléma v době, kdy se Židé chystají slavit svátek Pesach. Je to ten svátek, který připomíná, že Bůh vysvobodil židovský národ z egyptského otroctví. A zároveň je to starý svátek jara, spojený se zemědělským cyklem. Když tedy Ježíš přichází do Jeruzaléma, je vítán svými učedníky i davem lidí. Za ta, přibližně tři léta, co Ježíš působil svým kázáním mezi lidmi na judském i galilejském venkově, si vytvořil docela slušnou pověst. Kázal o království Božím, o lásce k Bohu a lásce k lidem. Na otázky odpovídal v podobenstvích. Odpouštěl hříšníkům, dělal zázraky a uzdravoval potřebné. Dělal tedy něco, co nebylo v xenofobním židovském státě zrovna běžné. A hlavně vystupoval proti farizeům a saduceům. A po těch třech letech vstoupil i se svými učedníky do Jeruzaléma.

Evangelium sv.Matouše, 21. „8. Mnohý pak zástup stlal roucha svá na cestě, jiní pak ratolesti ze stromů sekali a metali na cestu. 9. A zástupové, kteříž zpředu i se zadu šli, volali řkouce : Hosanna synu Davidovu, požehnaný, kterýž se béře ve jménu Páně : Hosanna na výsostech.
10. A když vešel do Jeruzaléma, zbouřilo se všecko město, řkouce : I kdož jest tento?
11. Zástupové pak pravili : Toto jest ten Ježíš, prorok z Nazareta Galilejského.“ Ježíš přichází se svými učedníky nejprve do Chrámu. Vyhání obchodníky a převrací stoly penězoměnců, zkrátka dělá v božím domě generální úklid. „A řekl jim : Psánoť jest : Dům můj, dům modlitby slouti bude : ale vy učinili jste jej peleší lotrovskou.“ Matouš, 21:13
Ježíš pak uzdravoval a davy mu volaly slávu. V té době byly v Jeruzalémě tisíce Židů, kteří sem přišli oslavit také svátek pesach. To se pochopitelně nemohlo líbit jeruzalémskému Sanhedrinu, židovské nejvyšší radě, která se bála lidového povstání a v Ježíšově působení logicky viděla oslabení své moci a svého dosavadního vlivu na veřejný život. Ježíš každé ráno sestupuje z Olivetské hory, kde přespává a pak celý den káže v Chrámu. Členové Sanhedrinu, tedy zákonící, jak jsou nazýváni v evangeliích, ať už saduceové, tak i farizeové, mají teď jeden společný cíl. Zbavit se Krista za každou cenu. Saduceové zejména. Znamená pro ně značné nebezpečí. Ježíš ale na jejich otázky odpovídá tak, že nemají proti němu žádný důkaz. Až jeden z jeho dvanácti učedníků, Jidáš Iškariotský, se dohodl s členy Sanhedrinu, že Krista zradí. A to za třicet stříbrných. Večer učedníci upekli pesachového beránka a společnou Poslední večeří slavili s Kristem svátek Pesach. Po večeři se svými učedníky odchází na Olivetskou horu do Getsemanské zahrady, kde se modlí. Tam také po chvíli přichází Jidáš s ozbrojenou stráží Sanhedrinu a políbením na jeho tvář Krista zrazuje. Ten je jat a odveden do domu velekněze Kaifáše. Tak se naplňuje jeho osud i dávné předpovědi židovských proroků.
Jak už jsem se zmínil dříve, dnešní Via Dolorosa je pozůstatkem bývalé antické ulice Decumanus Maximus. Tedy v tomto případě severní Decumanus. Klasickému křížení dvou hlavních ulic – Dekumansu a Carda zde bránila Chrámová hora. Proto jsou v Jeruzalémě Decumansy dva. Jeden severní, na kterém stál Venušin chrám, tedy dnešní Via Dolorosa. Pak je tu ještě jeden jižní, na kterém bylo Fórum, a kde jsou dnešní dlouhé ulice Davidova a Řetězová. Obě procházejí ústředním bazarem a náměstím Muristan. První zprávy o poutích, které byly spojené s ukřižováním Krista, se datují od byzantské doby. Průvod vycházel z vrcholu Olivetské hory, zastavil se v Getsemanské zahradě a vstoupil do Starého města v místech dnešní Lví brány. Pak následovala cesta k Chrámu Božího hrobu, ale bez zastávek, které jsou dnes na cestě vyznačené. Od 8. století chodily ale průvody jinou trasou. Vycházely sice ze zahrady Getsemanské, ale pak pokračovaly na jihozápad k údajnému Kaifášovu domu na hoře Sion, dál šly k Paláci místodržitelů poblíž dnešní Jaffské brány a teprve odtud šel průvod kolem Chrámové hory ke Chrámu Božího hrobu. Tedy úplně z opačného konce, než dnes. Během středověku se jeruzalémští katolíci rozdělili na dvě frakce. Ti, co ovládali kostely v západní části města, podporovali pochopitelně trasu od západní Jaffské brány, která vedla kolem jejich kostelů. Podle nich byl Ježíš odsouzen v Herodově paláci, kde sídlili i místodržící, jako na příklad Pilát, v době, kdy je jejich pracovní povinnosti zavedly do Jeruzaléma. Ti druzí obhajovali cestu východní, od Olivetské hory ke Lví bráně a dál již dnešní cestou. Podle nich byl Ježíš souzen v pevnosti Antonia, která byla hned zpočátku dnešní Křížové cesty. Tak mi připadá, že obě strany nevedly ke svým názorům pouze důvody náboženské, ale taky komerční. Vždyť množství poutníků muselo místní křesťanskou komunitu docela dobře živit. Toto rozdělení tras souviselo i s tehdejším rozštěpením křesťanů na západní a východní církev. Ve čtrnáctém století pověřil papež Klement VI. svou bulou péčí o křesťanské poutníky a o svatá místa Františkánskou kustodii Svaté země. Františkánská trasa tak od poloviny čtrnáctého století začínala u Chrámu Božího hrobu a končila u místa Pilátova soudu, tedy opačným směrem, než dnes. Měla ale jen osm stanic, což bylo zklamání pro poutníky, kteří podle evropské křesťanské tradice chtěli vidět všech čtrnáct stanic. A tak františkáni dodatečně přidali ještě šest stanic. Teprve od šestnáctého století však chodí poutníci trasu ve správném chronologickém pořádku. Tedy od údajného místa soudu k samotnému Svatému hrobu. Celý středověk provázejí dohady o místě a náplni jednotlivých zastavení. Až devatenácté století přineslo obecnou dohodu o umístění jednotlivých stanic. Je takovou ironií, že až archeologické objevy dvacátého století poodhalily značně tu roušku tajemství, která Kristovu smrt zahalovala. Zjištěná fakta, tedy nikoli dohady, ukazují, že počátek Via Dolorosa nebyl u tehdejší pevnosti Antonia v blízkosti Chrámové hory, ale s velkou pravděpodobností na západní straně tehdejšího města, u Herodovy pevnosti, kde přebýval i Pilát Pontský a kde byl Kristus i souzen, odsouzen a bičován. A odtud také nesl svůj kříž vstříc své hrozné smrti. Židovský historik a spisovatel Josephus Flávius ve svém díle Židovská válka uvádí, že Herodův palác ležel na západním pahorku a že v něm přebývali i římští správci provincie. Zde probíhaly i soudy a zde byli odsouzenci dle římských zvyklostí i bičováni. Herodův palác byl objeven v roce 2001 při vykopávkách hned vedle dnešní Davidovy věže u Jaffské brány. A nedávno bylo odkryto i velké dlážděné nádvoří – lithostrotos – s vyvýšeným podiem. Všechny tyto nové objevy zcela korespondují s cestou, která je popsána v evangeliích. A ještě je potřeba znovu připomenout, že hned vedle pevnosti Antonia, tedy v místech, kde začíná současná Via Dolorosa, byla v Kristově době velká otevřená nádrž na dešťovou vodu, která sem byla sváděna. Teprve v době Hadriánovy přestavby města po roku 135, byla nádrž překlenuta stropem a na něj umístěna dlažba, která je k vidění i dnes v klášteře Sester Sionu na samém začátku Křížové cesty. Na závěr tohoto malého historického exkurzu bych rád uvedl pár slov z moc pěkně vedených webových stránek Sacred Destination. Autoři tam konstatují, že přesné umístění každé události, která se na Via Dolorosa stala, není pro většinu poutníků vůbec důležité. Významný je především fakt, že ty události proběhly a že to bylo někde tady blízko. Je jedno, kde proběhne reflexe poutníků během jejich cesty. A tak, i když šel Kristus s křížem zřejmě úplně jinudy, projděme si teď jednotlivá zastavení tak, jak jsou v současné době prezentována.
Identifikovat ta místa není vůbec jednoduché. Všude kolem nás je veliký, hlučící a pestrobarevný súk. Z ulice El Mantha el Hamra jsme se dostali přímo ke druhému zastavení. Na místě prvního zastavení je dnes arabská Medresa al-Omaryia, která se otevírá jen v určité hodiny, zejména v pátek, když odtud vychází průvod františkánů s křížem. Zde byl Kristus dle tradice odsouzen Pilátem. Škola je ale dnes zavřená.

Evangelium sv. Marka 15:12-14.
„A Pilát řekl jim zase. Což pak chcete, ať učiním tomu, kteréhož králem židovským nazýváte?
A oni opět zvolali. Ukřižuj ho! A Pilát pravil jim: I co zlého učinil? Oni pak více volali: Ukřižuj ho.“
Zastavení druhé
To je místo, kde byl Ježíš bičován a kde dostal svůj kříž. Na tomto místě jsou dnes tři katolické kostely. Kostel odsouzení, Bičování a kostel Ecce Homo s římskou dlažbou z doby Hadriánovy, která byla mylně považována za „lithostrotos“, na kterém byl Ježíš odsouzen. Zde také dnes sídlí františkánská organizace Studium Biblicum Franciscanum, která provádí velmi fundovaný archeologický průzkum nejen v Izraeli, ale také na mnoha místech Předního východu.

Evangelium sv. Jana, 19:5.
„Tedy vyšel Ježíš ven, nesa tu korunu trnovou a ten plášť šarlatový. I řekl jim Pilát: Aj, člověk!“
Malý kousek od druhého zastavení procházíme pod obloukem, zvaným Ecce Homo. Ten pochopitelně v Kristově době neexistoval, neboť je to část trojité vstupní brány do městského Fóra, vybudované až císařem Hadriánem. Dnes je to důležitá součást Křížové cesty. V pozdější době, kdy byla široká římská ulice Decumanus zastavěna domy do dnešní podoby, kterou má Via Dolorosa, byla většina brány zabudována do již zmíněného kostela Ecce Homo. Dnes není vůbec jednoduché se proplést dál tím množstvím poutníků, zásobovacími auty a vystaveným zbožím živého arabského súku. Posvátnost tohoto místa tím vším docela trpí.

Zastavení třetí
Ježíš padá poprvé. Ježíšovy pády pod křížem nejsou v evangeliích nikde zaznamenány. Tento fakt vychází pouze z lidové tradice, která říká, že Ježíš cestou na Golgotu upadl pod křížem třikrát. Dnes je na místě prvního pádu malá polská kaple z 19. století, rekonstruovaná po druhé světové válce za peníze polské armády. Tato kaple byla vybudována na místě někdejších tureckých lázní. Na tomto místě zatáčí Via Dolorosa ostře na jih, aby se o kousek dál, u čtvrtého zastavení, vrátila opět do původního směru k západu.

Zastavení čtvrté
Ježíš se setkává se svou matkou. Ani toto setkání není zaznamenáno v evangeliích, ale pouze v lidové tradici. Na místě, připomínajícím toto setkání stojí dnes kostel arménské ortodoxní církve. Škoda, že není víc času na prohlídku jednotlivých zastavení. Každé totiž skrývá nějakou zajímavost. Konkrétně tento kostel, byť byl vystavěn až v roce 1881, zachovává uvnitř krásnou byzantskou mozaiku z 5. století.
Krátký úsek mezi třetím a čtvrtým zastavením, dnešní ulice El Wad, je zbytkem sekundárního římského Carda a je určitě zajímavé si povšimnout původní dlažby ještě z římské doby.

Zastavení páté
Šimon z Kyrény pomáhá Ježíšovi nést kříž. Zde se opět Via Dolorosa odklání od ulice El Wad ostře doprava a začíná stoupat. Nestoupá příliš, ale asi dost pro muže, zkrvaveného a zesláblého po římském bičování, který na zádech nese těžký kříž.

„I přinutili nějakého Šimona Kyrenejského, pomíjejícího, kterýž šel z pole, otce Alexandrova a Růfova, aby nesl kříž jeho.“ Marek,15:21. Římští vojáci správně usoudili, že by zesláblý Ježíš těžko donesl svůj kříž až na popravní místo a tak raději přinutili k tomu jakéhosi Šimona, který přihlížel průvodu a zdál se jim dostatečně silný. A tak se Šimon až z daleké Kyrény, tedy z dnešní lybijské Cyrenaiky, dostal do historie, když stejně jako tisíce ostatních Židů přijel do Jeruzaléma oslavit svátek Pesach. V místě, kde se Ježíš, klesající pod křížem, údajně opřel o zeď, má být i otisk jeho ruky.

Zastavení šesté
Veronika utírá Ježíši tvář. Ani tato epizoda není v evangeliích zaznamenána. Podle legendy provázela Veronika Krista na Křížové cestě. Krista provázelo na jeho pouti po Judsku a Galilei vůbec mnoho žen. Zejména však Marie Magdalská. Určitě ho mnohé z nich provázely i na této cestě poslední. Je to zajímavé i proto, že ženy tehdy neměly a nemají ani dosud v židovské společnosti rovnocenné postavení s muži. Ale mnohé z žen, které Krista provázely a také finančně podporovaly, dosáhly mezi tehdejší křesťanskou komunitou významné postavení. Ježíš nerozlišoval mezi muži a ženami, před Bohem jsou si, podle něj, všichni rovni. Jeho láska zahrnovala všechny, hříšníky i spravedlivé, ženy i muže i děti.

„I šlo za ním veliké množství lidu i žen, kteréž plakaly a kvílili ho.“ Lukáš, 23:27
Ať už Ježíše Veronika provázela, nebo bydlila v domě, který celý průvod právě míjel, jak tvrdí jiní, vzala hedvábný šátek a otřela Ježíši tvář, zkrápěnou krví a potem. V tom šátku zůstal otisk Ježíšovy tváře. Tuto vzácnou relikvii měla později předat Veronika v Římě papeži Klementu I. Dodnes je tato relikvie v Římě uchovávána, ovšem o pravosti této legendy nejsou pochopitelně žádné doklady. Na místě oné události byla koncem 19. století zřízena řecko - římská kaple Svaté tváře. Nic z ní ale nevidíme, protože je stále uzavřená a otevírá se jen velmi zřídka.

Zastavení sedmé
Ježíš padá po druhé. Toto zastavení je na jedné z nejrušnějších křižovatek na rozhraní arabské a křesťanské čtvrti. Je to křižovatka bývalého Carda Maxima a severního Dekumansu, tedy dnešních ulic Súq Khan Ez-Zeit a Via Dolorosa. Cesta se zde už více zdvihá a zde padá Ježíš po druhé pod tíhou kříže. Jako většina ostatních zastavení, i toto je postaveno jen na pouhé tradici. Na křížení těchto dvou hlavních ulic byl v Hadriánově době vybudován dle římského zvyku tetrapylon, podobný tomu, který jsme viděli i v jordánském Jerashi. Zbytky tohoto tetrapylonu jsou vidět v malé kapli, kterou vybudovali františkáni na tomto zastavení. No, jsou vidět! Ono vlastně nic vidět není. Většina kaplí, které jsou vybudované na Via Dolorosa jsou zavřené a otevírají se pravděpodobně jen při pravidelných týdenních františkánských průvodech po Křížové cestě. Zastavení osmé
Ježíš promlouvá k jeruzalémským ženám.

„I obrátiv se k nim Ježíš, dí : Dcery Jeruzalémské, neplačte nade mnou, ale raději samy nad sebou plačte a nad svými dětmi.“ Lukáš, 23:27.

I v této, pro něj strašlivé chvíli, nemyslí Kristus na sebe a své utrpení, ale na své posluchače.
Na místě osmého zastavení je vybudován řecký pravoslavný klášter sv. Charalamba. Do zdi tohoto kláštera je vsazen kámen s řeckým nápisem. Písmena IC – XC a pod nimi NI – KA, znamenají vítězství. Vítězství Krista. Za klášterem je vzadu v uličce vidět německý hospic s maltézskou hvězdou ve znaku.
Zatím co poutníci po této svaté cestě mají o duchovní potravu bohatě postaráno, arabští obchodníci se snaží zase o jejich požitky naturální. Z obchůdků po obou stranách lákavě voní místní speciality, krámky s kořením už z dálky vábí pestrou paletou barev, ovoce je úhledně vyrovnáno do velkých pyramid a množství obchůdků s textilem nabízí dokonce i trička s Fidelem, Che Guevarou i dalajlámou. A nesmím zapomenout ani na artikl nejrozšířenější, kterým jsou náboženské suvenýry. Křížky, růžence, svíčky, obrázky, fotografie. A mnoho a mnoho dalšího. Tady rozhodně žádné náboženské zákony neplatí. Tady platí jen jeden zákon a to zákon trhu. Což je zcela v pořádku. Pravý orientální bazar. A tak se celá naše skupina prodírá tím strakatým mixem zbožnosti a kšeftu k devátému zastavení.

Zastavení deváté Ježíš padá po třetí. Cesta se stále mírně zdvihá a Ježíš padá v samé blízkosti popravního místa. Blíží se Golgota. Je veden římskými vojáky, ale Sanhedrin i s židovskou stráží jsou jistě na místě. Chtějí mít jistotu. Jistotu, že se zbaví rebela, který chtěl dát lidem lepší svět, než ten, který jim nabízeli oni. Oni, kteří dávali věřícím jen 613 nařízení micvot a nenávist ke všemu nežidovskému. Ježíš chtěl dát lidem lásku ke světu. To Židé nemohli pochopit. Toto zastavení není přímo na Via Dolorosa. Od osmého zastavení se vracíme kousek zpět na hlavní křižovatku k zastavení sedmému a pokračujeme dál podél východní strany Chrámu Božího hrobu až k úzké uličce, která vede k etiopskému a koptskému ortodoxnímu klášteru svatého Antonína. Po rozkolu, který mezi těmito církvemi nastal v roce 1959, jsou to dnes kláštery dva. Procházíme potichu malým koptským kostelíkem, ve kterém právě probíhá bohoslužba a vycházíme na nádvoří před hlavním vchodem do chrámu.

Zastavení desáté
Zde je Ježíš svlečen ze šatů. Toto zastavení je poslední, které je umístěno vně Chrámu. Je to malá Francká kaple v rohu nádvoří hned vedle pravých zazděných dveří do chrámu. Oblíbené místo odpočinku poutníků, kteří si sedají na strmé schody, aby se trochu občerstvili a snědli nějakou tu svačinku. Kaple je sice zavřená, ale je možné se podívat dovnitř prosklenými a zamřížovanými dveřmi. Troufám si tvrdit, že tento komplex budov, který obsahuje desítky kostelů, kaplí, kapliček a klášterů, je největším křesťanským náboženským komplexem na světě. Pro nedostatek místa zabírá prostor nejen horizontálně, ale hlavně vertikálně. Od krypt, které jsou umístěné hluboko pod úrovní ulice až po etiopský klášter a kostel, postavený na střeše Chrámu Božího hrobu. Je to úžasná stavba, budovaná postupně po staletí a laik nemá vůbec nárok poznat stáří jednotlivých staveb, nalepovaných postupně na sebe. Je to stavba, prostoupená modlitbami miliónů věřících, kteří se sem už bezmála sedmnáct století chodí poklonit památce toho, který chtěl a také změnil zaběhlý pořádek světa. A my dva se ženou jdeme po včerejší krátké návštěvě dnes udělat totéž. A doufáme, že to bude i s návštěvou Svatého hrobu. Doufali jsme dobře. Helena nás hned po vstupu do Chrámu šikuje k aedicule. Fronta kolem Kristova hrobu je podstatně menší, než ta, co tu byla včera. Čekáme asi hodinu. Neměřil jsem to. A není to ani důležité. Důležité je to, že jsme se dočkali. Prostor uvnitř je skutečně malý. První místností je Kaple andělů. Uprostřed je uložen v mramorové skřínce zlomek kruhového kamene, kterým byl zakryt Kristův hrob a který odvalili andělé při Kristově vzkříšení. A pak už je jen vlastní hrob. Musíme se hodně sehnout, abychom prošli nízkým otvorem do malé místnůstky, kde na mramorové desce hoří několik svící. Deska zakrývá prostor, ve kterém byl Kristus údajně uložen. Říkám záměrně údajně. Protestanti totiž uznávají za pravý Kristův hrob místo v Zahradě hrobů, tzv. Gordonovu lebku. Ale o tom jsem se již zmiňoval dříve. Tento fakt ovšem vůbec nic nemění na posvátnosti tohoto místa. Prostor je osvětlen jen mihotajícím se světlem svící a z protější stěny se na hrob svého syna dívá Panna Maria. Aedicula, znamená obecně malou svatyni. Tato měla docela pohnutou historii. Po obnově původní baziliky v roce 630 byl celý chrám, včetně aedikuly v roce 1009 zničen šíleným kalifou Hakimem. V roce 1555 byla při rekonstrukci chrámu vystavěna aedikula nová. Ta byla ale těžce poškozena při požáru chrámu v roce 1808. Současná stavba pochází z roku 1810, kdy byl chrám obnoven do dnešní podoby. Pomalu jsme vyšli z této malé svatyně a chceme dokončit prohlídku, začatou včera. Nemusíme spěchat, času máme dost. Znovu procházíme místy, která jsme prošli již včera. A znovu se obdivujeme té neuvěřitelné, architektonicky velmi složité stavbě, budované více než tisíc let. Hned naproti vchodu do svatyně s hrobem Krista je řecký ortodoxní kostel Catholicon z křižácké doby s hlavním oltářem kostela a velkým ikonostasem. Vlevo je trůn pravoslavného patriarchy antiošského a vpravo trůn řeckého ortodoxního patriarchy jeruzalémského. Obě hlavy svých církví musí mít pochopitelně své vlastní místo.
Věnec kaplí a kapliček obkružuje aedikulu kolem dokola. Hned vedle Catholiconu je kaple Máří Magdaleny. Ta provázela Krista až na popraviště a na tomto místě ho spatřila také jako první po jeho vzkříšení.

„Když pak šly zvěstovati učedlníkům jeho, aj, Ježíš potkal se s nimi řka : Zdrávy buďte! A ony, přistoupivše, chopily se noh jeho a klaněly se jemu.“ Matouš, 28:9. Za řadou františkánských kaplí je trochu stranou vězení Krista. V ambitu křižáckého kostela jsou pak tři kaple. První je kaple svatého Longina. Longinus byl římský centurio, velící oddílu vojáků, kteří Krista ukřižovali.

„A zvolav Ježíš hlasem velikým, řekl : Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého. A to pověděv, umřel. A viděv centurio, co se stalo, velebil Boha, řka : Jistě člověk tento spravedlivý byl.“ Lukáš, 23:46,47.
Hned vedle je arménská kaple Dělení roucha.

„Ukřižovavše pak jej, rozdělili roucha jeho, mecíce los: aby se naplnilo povědění proroka : rozdělili sobě roucho mé a o můj oděv metali los.“ Matouš, 27:35. Tou třetí kaplí je řecká Kaple posměchu.

„I stál lid, dívaje se, i posmívali se jemu biskupové s nimi, řkouce: Jinýmť spomáhal, nech ať pomůže sám sobě, jestliže on jest Kristus, ten Boží zvolený.“ Lukáš, 23:35.
Mezi arménskou a řeckou kaplí jsou schody do podzemní krypty svaté Heleny. Třebaže jsme si jí prohlédli již včera, přeci jen jsme neodolali a sestoupili dolů ještě jednou. Kaple svaté Heleny je architektonický skvost a stovky malých křížků po obou stranách schodů jen dokládají velký zájem poutníků o tuto kapli již od raného středověku. A pochopitelně i o kapli Nalezení kříže, která je ještě o něco doleji. Pokud bychom prošli ještě dál, do hloubi chrámu, kolem vchodu a Kamene pomazání, tak na zadní stěně ediculy najdeme malou koptskou kapli, kde vysedává jeden nudící se vousatý mnich a předstírá, že si čte v Písmu. A hned naproti je syrská kaple s údajnými hroby svatých, Josefa Arimatejského a Nikodéma, tj. těch mužů, co snesli mrtvého Ježíše z Golgoty a připravili ho k pohřbu.

Opět pohled do historie Jeruzalém je nejen městem nesčetných schodů, vedoucích do neznáma, tajemných zákoutí a střech, kde se můžete procházet, odpočívat, obdivovat panorama města a vstřebávat vůni arabského súku dole pod vámi. Jeruzalém je také městem nekonečného množství kabelů a drátů, vedoucích z jedné strany ulice na druhou, jen tak, volně, kabelů, vzájemně se křižujících v husté spleti vysoko nad hlavami lidí, aby se posléze vznesly v ladném oblouku až někam nahoru na střechu. Tak trochu to hyzdí tvář tohoto jinak krásného města. Ale nelze tu chodit jen s hlavou sklopenou, pokud není člověk zbožným poutníkem, sklánějícím hlavu před posvátností tohoto místa. Normální turista se chce pokochat památkami, vychutnat si četné architektonické detaily a tak si musí zvyknout na to, že jeho pohled utkví nejprve na množství natažených kabelů, aby teprve posléze spočinul na místě, jež zaujalo jeho oko. Zvykl jsem si. Asi to má patřit ke koloritu tohoto města. K této úvaze mne přiměl pohled na jednu z charakteristických dominant města, vynořující se náhle přes desítky kabelů a drátů z úzké uličky vedle maronitského konventu. Davidova věž, nebo Citadela, jak se komu líbí. Obojí je jedno a totéž. Davidova věž se vynořila v celé své starobylé kráse a mohutnosti. Už včera jsme ji viděli, když jsme poprvé vstupovali do města Jaffskou bránou, která je součástí pevnosti. A tento pohled skutečně stojí za to. Historie jeruzalémských hradeb je velmi stará. Datuje se až do éry Jebuzejců, tedy do doby dlouho před králem Davidem. Až někdy do začátku druhého tisíciletí před naším letopočtem. Když král David kolem roku 1000 před naším letopočtem dobyl opevněné hlavní město Jebuzejců, vystavěl na tomto místě, jen malý kousek na jih od dnešního komplexu Chrámové hory, své hlavní sídlo, které nechal obehnat hradbami. Jeho syn Šalamoun tyto hradby rozšířil a zvětšil, aby byl lépe chráněn první Chrám, který nechal vystavět na dnešní Chrámové hoře. V období druhého Chrámu, to znamená po návratu Židů z babylonského zajetí, se hradby několikrát přestavovaly a rozšiřovaly. Po pádu hasmoneovské dynastie nechal Herodes Veliký v letech 37 až 34 před naším letopočtem do hradeb zabudovat tři masivní věže. Věže byly postaveny na nejslabším místě obrany města, na jeho severozápadní straně. Na tomto místě hradeb tak vznikla mohutná pevnost, která nesloužila jen pouhé obraně, ale také jako Herodův palác. Zde byl také pravděpodobně vyslýchán Ježíš židovským vládcem Herodem Antipou, který, než jej vrátil Pilátu Pontskému, obdaroval Ježíše novým bílým rouchem. Po zničení Jeruzaléma Titem v roce 70 byly zbourány i skoro celé hradby. Nicméně tato Herodova pevnost zůstala z větší části zachována a usídlila se v ní posádkou desátá římská legie Fretensis. Do dnešní doby se zachovala hlavně ta věž nejvyšší, kterou Herodes pojmenoval po svém bratru jako věž Fasaelovu. Křižáci celý komplex ještě více opevnili a učinili z něj sídlo křižáckých králů zhruba na sto let. Od konce 12. století, kdy Jeruzalém dobyl Saladin, se tento pevnostní komplex začal nazývat Davidova věž. Sulejmán I. Nádherný nechal v 16. století celé město obehnat silnými hradbami, které se zachovaly až do dnešní doby. V komplexu Citadely nechal postavit i mešitu s minaretem, který dodnes vévodí celé pevnosti. Tak si tak říkám při psaní těchto řádků, jestli už té historie není až moc. Ale tato cesta je cestou časem. Chodíme ze staletí do staletí, přeskakujeme historické epochy a vnímáme spoustu informací, které ani nejsme schopni v tom daném okamžiku vstřebat a nějak srovnat v hlavě. Helena chrlí stále nové a nové informace jako komputer a je třeba být stále ve střehu. Když to srovnám s počítačem ve své pracovně, tak ten se občas zasekne a stávkuje. Helena se nezasekla ještě ani jednou. O stávce ani nemluvě. Žádný papír, žádné taháky. Všechno z hlavy. A proto tolik historie. K pochopení dneška je třeba znát minulost. Alespoň trochu. Ono se toho tady stalo mnohem a mnohem víc. Takže té historie vlastně není zase tak mnoho. Mnoho je relativní pojem. Pojďme raději do muzea. Aby té historie nebylo málo. Za britského protektorátu nad Palestinou v letech 1917 až 1948 byla Citadela zpřístupněna veřejnosti jako místo pořádání kulturních akcí. Za jordánské okupace Jeruzaléma byla pevnosti navrácena její vojenská úloha. Teprve po sjednocení Jeruzaléma v roce 1967 po Šestidenní válce, se stala Citadela opět místem pořádání kulturních akcí. V roce 1989 bylo v celém objektu otevřeno rozsáhlé muzeum historie Jeruzaléma. A je to historie neuvěřitelná. Historie trvající čtyři tisíce let. Chronologické řazení od kanaánské doby, mapy, video-projekce, hologramy, barevná schémata, modely a plno autentických exponátů, dělají z tohoto muzea skutečný zážitek. Pochopitelně doplněný, jak jinak, než excelentním komentářem Heleny. Scénář celé expozice je prostě úžasný. Jen škoda, že náš čas je omezený. Tohle muzeum stojí za celodenní výlet. Expozice uvnitř pevnosti jsou doplněné ještě o venkovní archeologické vykopávky Herodova paláce a také o úžasné vyhlídky s věže na panorama celého Jeruzaléma. A nebyly to jen muzejní exponáty, co nás všechny zaujalo. Impozantní vstupní halu muzea totiž zdobí zcela netradičně pojatý nádherný žlutý lustr amerického sklářského výtvarníka Davida Chihulyho. Klubko skleněných žlutých hadů, svíjejících se pod vysokou kupolí, nádherně kontrastuje se středověkou architekturou Davidovy věže. Je to i doklad toho, že středověká architektura a moderní výtvarné dílo mohou spolu docela dobře ladit.
Nebe je bez mráčku, teploměr vystoupal ke dvaceti stupňům a lehký severovýchodní větřík odněkud z nekonečné syrsko-jordánské pouště nemá ani tu sílu, aby rozcuchal dámám jejich účesy, vyhotovené ráno v našem jeruzalémském hotýlku. Všichni teď mají jiné starosti, než se starat o své účesy. Fotoaparáty a kamery jsou v plné permanenci a v permanenci je i Helena, náš nevyčerpatelný zdroj informací. Stojíme na nejvyšším bodě Citadely, na terase věže Fasael a před sebou máme celý Jeruzalém jako na dlani. A naše průvodkyně se v tento okamžik mění v paní učitelku, zkoušející své žáky, jak pozorně naslouchali jejímu předchozímu výkladu. „Přímo před námi, napravo od té zlaté kupole Skalního dómu je nejdůležitější mešita. Včera jsme slyšeli, jak tam svolávají k modlitbám. To je mešita, no, kdo mi řekne?“ Teď se Helena na chvíli odmlčela, aby dala také příležitost vyniknout svým posluchačům. A protože se nikdo nemá k odpovědi, odpovídám jako pozorný žák:
„Al Aqsa.“
„Ano, Al Aqsa,“ pokračuje Helena. „a na protější straně je hora s krásnou vyhlídkou a je tam také židovský hřbitov, to je hora….“ A zase chvíli pauza. „Olivetská hora se zahradou Getsemanskou,“ říkám opět, když se nikdo nemá k odpovědi.
„Potom támhle vidíme domy ve starém městě, tam kde jsou ty oranžové stříšky. A to je náměstíčko…“ teď už se osmělili i ostatní. „To je Muristan,“ říká jedna dáma. „Správně a hned vedle je vysoká věž kostela Spasitele a ty dvě šedé kupole nalevo to je..“
„Chrám Božího hrobu.“ I tady se Helena dočkala odpovědi. „Když se teď podíváme kousek doprava, vidíme bílou kupoli, která poutá pozornost na židovskou čtvrť a to je synagoga ….“
Tady si musela Helena odpovědět sama. „Je to synagoga Hurva. A když jdeme ještě dále doprava do arménské čtvrti, vidíme tam tu stavbu, která má nahoře na malinké kopulce křížek. To je katedrála svatého Jakuba. Ještě kousek dál, jak je tam ten kostel s šedou střechou do špičky, tak to je kostel Věčného spánku Panny Marie na Sionské hoře. Ještě dnes na Sionské hoře budeme, ale do kostela nepůjdeme.“ Teď se Helena na chvíli odmlčela a nechala nás vychutnat v klidu to krásné panorama. Ale ne na dlouho. Za chvíli jsme se přesunuli do jiné části muzea k modelu Jeruzaléma a Helena pokračuje.
„Tady můžeme vidět, že terén, na kterém je postaveno město, klesá směrem od severu k jihu. Zde, na těch stráních, byly postupně vytvořeny obrovské cisterny, které vodu z těch plání zadržovaly. Tak mělo město zajištěnou velkou zásobu vody, kromě drobných pramínků, které se na území města nacházely. Král David si zde, na tomto jižním svahu, staví město. Tomu místu se říká vršek Osel. Mezi ním a Olivetskou horou je údolí Cedron. Nad vystavěným městem čněl kopec, o kterém David tvrdí, že je to hora Mória. Že je to ta hora, na které měl Abrahám obětovat syna Izáka. Na této hoře pak Davidův syn Šalamoun staví první Chrám. Tak, jak se město rozšiřuje, další lidé se zde už nemohou usazovat, protože město je malé. Začínají se tedy usazovat na západním vršku, který později král Chizkijáš nechá opevnit.
Tady vidíme pokračování údolí Kidron, kterému se říká údolí Hinnonské. Až budeme odcházet ze Sionu, tak budeme projíždět kolem Hinnonského údolí, které tvoří přirozenou bariéru a odděluje západní vršky. Tak takhle vypadalo město dříve, než ho lidé svou stavební činností zcela proměnili.“
Citadela je veliká a místností je tu víc než dost. Jsem docela rád, že Helena tentokrát nikam nespěchá. Bez jejího výkladu bychom byli odkázáni jen na tabule s anglickým textem a to by byl pro většinu z nás trochu problém.
Nechme ale teď na chvíli historii. Není příliš pěkná. Proteklo tu příliš mnoho krve. Ale abych byl spravedlivý, válčilo se všude. A nejen v oblasti Palestiny. Mocenské boje, dobyvačné války, loupežné výpravy. To vše provází lidstvo od té doby, kdy se začalo organizovat ve státní útvary. A kdy se začalo zabíjet ve jménu něčeho. Něčeho velikého, ve jménu velké ideje, ve jménu víry, ve jménu Boha. A ten Bůh kráčel vždy v čele. Bůh milosrdný, Bůh šlechetný a spravedlivý, Bůh krutý a nemilosrdný, Bůh trestající. Bůh, který vlastně za nic nemůže. Jeho schizofrenní tvář posvěcuje krutost dějinného vývoje. Ale jak k tomu přijde babička, klečící v kostelní lavici a modlící se k Němu za zdraví svých vnoučat? Jak k tomu přijde prostý palestinský rolník, obracející se ke svému Alláhovi s prosbou za lepší úrodu. Ta jejich víra vytvořila zcela jiného Boha. Boha, který ospravedlňuje svoji existenci.
Je hodina po poledni a Davidova věž i s židovskou historií je už za námi. Po té náročné historické prezentaci Helena zřejmě usoudila, že jsme už zralí na nějaký ten odpočinek a věnovala nám velkoryse dvě hodiny volna. Jako když střelí do vrabců. Během minuty nebyla před muzeem ani noha z naší malé výpravy. Hlad nás se ženou zahnal do malé uličky poblíž řecko-katolického patriarchátu. Hospůdka, ve které jsme se nakonec usadili, byla pochopitelně také řecká. No, a když je člověk v řecké taverně, tak si dává obyčejně gyros. Hladovému člověku chutná obvykle vše. Problém nastal ve chvíli, kdy se do malé taverny nacpala velká výprava amerických turistů. Výprava byla asi objednána předem, a číšník, možná, že i majitel v jedné osobě se o nás okamžitě přestal zajímat. Točil se jen kolem amerikánů a zcela ignoroval naše výzvy k placení. Musel jsem výrazně zvýšit hlas a česky mu pořádně vynadat. V angličtině jsem už byl slušnější. Raději. Toto malé extempore nám tak trochu vzalo náladu. A hlavně čas, který jsme mohli využít daleko lépe, než čekáním na servilního číšníka. Ponořili jsme se do ponurých a zcela prázdných uliček arménské čtvrti. Je nejmenší ze všech čtyř čtvrtí Starého města. Jsou to vlastně jen kostely a kláštery. A obyvatelé jsou většinou osoby duchovní, nebo jsou nějakým způsobem spojeni s arménskou církví. Helena má náš program skutečně pečlivě naplánovaný. Cestou k hoře Sion nám chtěla ještě ukázat arménskou bohoslužbu v chrámu svatého Jakuba. A proto teď stojíme na malém nádvoří před arménskou románskou katedrálou a posloucháme výklad. Ona ta katedrála není vlastně ani tak románská jako arménská. Ve dvanáctém století sice dominoval v architektuře románský sloh, ale tady na Blízkém východě nelze vše měřit evropskými měřítky. Architektura zde má svá specifika. Obchodní styky mezi Židy a Armény jsou velmi starého data. Arménští obchodníci a řemeslníci, ale i legionáři v římských službách se objevují v oblasti Judeje hlavně po zničení Jeruzaléma Římany po roce 70. Tady také přicházejí do styku s křesťanstvím. Po vyhlášení náboženské tolerance Ediktem milánským v roce 313, se křesťanství rychle šíří po celé římské říši. Ve Svaté zemi vzniká až sedmdesát arménských klášterů. Arméni se pochopitelně usidlují i v Jeruzalémě, kde si stavějí v jedné části města svá obydlí. Podoba současné arménské čtvrti vznikla ale až v křižáckém období, kdy byla postavena také arménská katedrála svatého Jakuba, jako dominanta celé čtvrti. Katedrála je zasvěcena dvěma Jakubům. Ten první Jakub byl jedním z dvanácti Ježíšových učedníků a ten druhý byl Ježíšův bratr. Opět Helena : „První skupiny Arménů přicházejí do Jeruzaléma již za Římanů jako pomocníci legionářů. Přicházejí jako pohané, ale když roku 301 arménský král přijímá křesťanství, stávají se Arméni prvním křesťanským národem. Arméni jsou dnes na tento fakt náležitě hrdí. Uvědomme si, že u nás byl přijat křest až někdy v desátém století. Arméni zde požívali velké vážnosti a vždy byli i na čelních místech ve správě města. Svůj život zde brali pragmaticky, my jako Češi to dokážeme jistě pochopit. Vždy byli totiž loajální k vládnoucí třídě, ať už to byli muslimové, nebo křižáci. Některé arménské princezny se staly i jeruzalémskými královnami. Jeruzalém přijímá také spoustu arménských sirotků v době, kdy začíná turecká genocida na arménském národě. V některých historických pramenech můžeme najít, že je to vůbec poprvé, kdy bylo slovo genocida v souvislosti s vybíjením některého národa použito. Turci dodnes toto odmítají a tvrdí, že to byla legitimní válka. Tato genocida znamenala popravu arménské inteligence, kněží, úředníků a diplomatů i vyhladovění dětí. Znamenalo to velký exodus Arménů, kteří prchali v těžkých podmínkách bez jídla, bez pití a bez oblečení. Než budeme areál opouštět, tak si všimněte plakátu ve vitríně, na kterém jsou znázorněna ohniska genocidy i vesnice, které byly zcela vyhlazeny.“
K tomu jen malá poznámka. Tato genocida se udála v roce 1915 a Turci mají na svědomí neuvěřitelných 1,5 milionu vyvražděných Arménů. Jeruzalém se poté stal jedním z útočišť mnoha Arménů, prchajících ze své vlasti.
„Teď půjdeme dovnitř. Po stranách jsou dřevěné lavice, kde si můžete sednout. Prosím vás jen o jednu věc. Při focení určitě žádné blesky. Kdo má automatiku, tak vypnout. Jinak žádný hlasitý hovor. A nemůžete si také dát nohu přes nohu. To je zde velký prohřešek. Dávejte si na to, prosím, pozor.“ Helena to má načasováno dobře. Slíbila nám bohoslužbu, tak ji tedy máme mít. Vstupujeme tiše, abychom nerušili obřad. Po trochu divoké bohoslužbě v betlémském chrámu Narození Páně, rušené stovkami turistů, je tady klid a až tajemné příšeří, umocněné stovkami „ganteghs“, malých olejových lampiček, houpajících se od samotné kupole až skoro po hlavy věřících. Pár staletých lampiček spoře osvětluje chrámový prostor a marně se snaží rozptýlit to mystické šero. Arménští mniši v zástupu defilují chrámem a zpívají jakési litánie. Docela působivé. Na rozdíl od ostatního Jeruzaléma se zde nesmí fotit ani natáčet. Nechci vzbuzo-vat příliš pozornosti a tak mnou pořízené fotky jsou mizerné kvality. Ale zato jsou autentické.
Katedrála svatého Jakuba je spojena také s arménským klášterem, který zabírá většinu této malé čtvrti. Nevelké nádvoří, ze kterého je vchod do kostela i do kláštera, je vyzdobeno krásnou kamenickou prací starých arménských mistrů. Do fasády kostela jsou vsazeny větší i menší kamenné desky, kterým se říká „khachkary“. Nejčastějším motivem na nich jsou kříže, rozety, rostlinné motivy, občas se vyskytne i abstraktní vzor. Důvodem jejich instalace jsou většinou důvody votivní. Na památku nějakého vítězství, nebo stavby kostela, památka zemřelých atd. K Sionské bráně je to odsud jen kousek. Je to jedna ze dvou jižních bran Starého města. A spojuje Staré město s horou Sion. Byla postavena v roce 1540 v rámci výstavby nových jeruzalémských hradeb za Sulejmana Nádherného. Z vnější strany je její fasáda silně poznamenaná urputným bojem, který právě zde probíhal mezi židovskou domobranou a jordánskou arabskou legií v roce 1948. Stopy po střelách zde Židé nechávají zřejmě na památku těchto bojů. Arabské jméno této brány je Bab el-Nabi Daud – Brána proroka Davida. David je pochopitelně, jako celá řada známých biblických postav, také na významném místě v řadě islámských proroků. A malý kousek od brány, na hoře Sion, ke které právě míříme, je i Davidův údajný hrob. Helena nás upozorňuje:
„Když budete procházet branou, všimněte si, že je postavena do pravého úhlu. Tato brána byla jednou z hlavních bašt odporu při obležení města a bylo potřeba při útoku na bránu co nejvíce ztížit obléhatelům vniknutí do města.“
K této bráně se váže jedna zajímavá historka z doby, kdy končil mandát britského protektorátu nad Palestinou. Dovolím si zde citovat z knihy Larryho Collinse a Dominiqua LaPierra „O Jeruzalémě“ :

„Když v květnu 1948 britský důstojník předával dlouhý klíč od Sionské brány rabínu Mordechaji Weingartenovi, řekl: Od roku 70 do dnešního dne nebyl žádný klíč od města Jeruzaléma v židovských rukou. Je to tedy poprvé po devatenácti stoletích, co se vašemu lidu dostává této výsady. /Legenda vypráví, že oné osudné noci, kdy císař Titus zničil židovský Chrám, vyhodili jeho kněží klíče od města k nebi se slovy: „Strážcem klíčů ať je napříště Bůh!/
Weingarten natáhl chvějící se ruku a pronesl: jménem svého lidu klíč přijímám.“
Sion. Tento termín byl pro Židy po staletí jakousi metaforou, označující nejen jejich svatý Jeruzalém, ale vlastně celou izraelskou zemi.

Kniha žalmů : „137,1 Při řekách babylonských tam jsme sedávali a plakávali, rozpomínaje se na Sion.
147,12 Chval, Jeruzaléme Hospodina, chval Boha svého, Sione!“
Více, než stokrát se objevuje v biblických textech slovo Sion. V Bibli je ale Sion uváděn jako duchovní místo, spojené s horou Moriah, s dnešní Chrámovou horou. S místem, kde měl biblický praotec Abrahám obětovat svého syna Izáka. A kde byl také vystavěn první Šalamounův chrám. Omyl v identifikaci tohoto místa způsobili středověcí poutníci, kteří za horu Sion pokládali nikoli dnešní Chrámovou horu, kde bylo jen roští a smetiště, ale kopec těsně pod jižními hradbami města, kde bylo podle tradice místo Poslední večeře. Nicméně, když se dnes řekne hora Sion, zcela jistě to znamená místo, kam jsme právě došli po krátké procházce od Sionské brány. Kupodivu, ač je to místo veledůležité jak pro křesťany, tak i pro židy a muslimy, leží vně historických hradeb. Tedy nebylo nijak zvlášť chráněno před nájezdy. Chyba se stala už při obnově hradeb. Dva stavitelé, kteří plánovali a řídili obnovu prastarých hradeb za tureckého sultána Sulejmana Nádherného, udělali v roce 1538 fatální chybu. Nechali totiž celou horu Sion i s údajnou hrobkou krále Davida mimo městské hradby. Sultán, který považoval vždy horu Sion za nedílnou součást města, se tak rozčílil, že dal oběma setnout hlavu. Takovéto chyby se ve středověku řešili rázně a bez průtahů. Neříkám, že bychom si z toho měli dnes brát příklad, ale je to rozhodně k zamyšlení. Na horu Sion se dnes chodí hlavně kvůli třem místům. Je to opatství Dormition s kostelem Věčného spánku Panny Marie, místo Poslední večeře Páně – coenaculum a hrobka krále Davida. Tedy údajná hrobka. Během své návštěvy Jeruzaléma v roce 1898 německý císař Vilém II. zakoupil velký pozemek na hoře Sion za 120 000,- německých marek od tehdejšího sultána Hamida II. Tento pozemek věnoval organizaci „Deutscher Verein vom Heiligen Lande“, tedy Německé unii Svaté země, která zde nechala vystavět v neorománském slohu budovy opatství i kostel Věčného spánku Panny Marie. Je zajímavé, že stavitelé opatství museli vzít v úvahu i fakt, že se na hoře Sion nachází i objekt s hrobkou krále Davida. A to je jak židovské, tak i muslimské posvátné místo. Proto museli dominantu celého opatství, vysokou věž zvonice, postavit tak daleko od budovy Davidovy hrobky, aby na ni nevrhala stín. Našim cílem ale není kostel. Tolik času nemáme. Míříme k večeřadlu. Cedule s latinským názvem Coenaculum nás neomylně vedou kolem masivní budovy opatství a kostela až na místo.

Marek : kap.14
„12. Prvního pak dne přesnic, když velikonoční beránek zabíjin býval, řkou jemu učedlníci jeho : Kde chceš, ať jsouce připravíme, abys jedl beránka?
13. I poslal dva z učedlníků svých a řekl jim : Jděte do města a potkáť vás člověk, džbán vody nesa. Jdětež za ním.
14. A kamžkoli vejde, rcete hospodáři : Mistrť praví : kde jest večeřadlo, v něm bych jedl beránka s učedlníky svými?
15. A on vám ukáže večeřadlo veliké, podlážené a připravené, tu nám připravte!“
Dnes není přesně známo, kde se odbývala poslední Kristova večeře s jeho učedníky. Určitě to nebylo v této místnosti, kde právě stojíme. Je ale možné, že to bylo někde tady, v blízkosti. Kousek vedle. Nebo pod námi. To už dnes nikdo neřekne. Krásný goticko-románský interiér obdélníkové místnosti ze dvanáctého století s klenutým stropem, lomenými oblouky a masivními sloupy s korintskými hlavicemi není určitě nejvhodnějším místem pro Kristovu večeři. Ale je to symbolické místo. Stavby na Sionské hoře mají, stejně jako ostatně celý Jeruzalém, pohnutou historii. Nejstarší stavbou na tomto území byla podle archeologů židovsko-křesťanská synagoga. První křesťané byli pochopitelně v drtivé většině Židé, kteří uvěřili v Kristovo poslání a následovali jej i jeho učedníky. Jako Židé dodržovali židovské náboženské předpisy, ale od ortodoxních Židů se odlišili tím, že věřili v mesiášské poslání Krista. Proto se jim také říká židovští křesťané. Trvalo dlouho, než se zcela odstřihli od židovských kořenů a stali se těmi křesťany, jak je chápeme dnes. První synagoga na hoře Sion vzala za své při zničení Jeruzaléma Titem v roce 70. Mnoho z ní nezůstalo. Židé, kteří uprchli před Římany hlavně do transjordánské Pelly, se však brzy vrátili a synagogu obnovili. Římský císař Theodosius I. nechal ve čtvrtém století synagogu přestavět na kostel, který byl znám jako Kostel apoštolů. V roce 1099 byl ale zbourán již dříve zmíněným, pološíleným kalífem Hakimem, který to vzal z jedné vody načisto a v náboženském zanícení nechal zlikvidovat většinu kostelů v celé Palestině. Krátce nato byl Jeruzalém dobyt křižáky, kteří nechali na tomto místě vystavět pětilodní baziliku, zasvěcenou Panně Marii. Tento kostel byl někdy po roce 1219 zničen, ale zůstala zachována stavba, ve které zůstala hrobka krále Davida a poutní coenaculum v horní místnosti nad Davidovou tombou. Turci, kteří byli počátkem 16. století v Palestině už dlouho zabydlení, neměli ovšem pro prastarou křesťanskou tradici vůbec žádné pochopení. Vyhnali z hory Sion františkány a v roce 1524 proměnili horní místnost v muslimskou mešitu. Z té doby zde zůstal krásně zdobený modlící výklenek – mihrab – na jižní straně směrem k Mekce a barevná skleněná okna s arabským textem. Turci tuto křižáckou stavbu ani zničit nemohli. Naštěstí patří židovský prominentní král David mezi nejvýznamnější muslimské proroky a tak jeho masivní kamenná tomba zachránila toto místo posvátné křesťanské tradice před zničením a Turky od výdajů na stavbu nové mešity. Stejně tak jako u ostatních biblických památek Jeruzaléma, je hora Sion s Coenaculem jen jedním z několika možných míst Poslední večeře. Ale určitě je místem nejznámějším a nejtradičnějším. Dalším možným místem je biblická Bethany, ležící asi 2 km východně od Jeruzaléma na svazích Olivetské hory. Docela věrohodně působí i místo v malém kostele svatého Marka Syrské ortodoxní církve, ležící poblíž Arménské čtvrti ve Starém městě. Toto místo odpovídá i biblickému popisu. Jeho místnosti jsou totiž v podzemí, tedy relativně ve správné hloubce. Kostel je také mnohem starší než současné Coenaculum. A jeruzalémské ulice byly v době Krista asi 3,6 metru pod úrovní dnešních ulic. Ale tradice je tradice. A proto stojíme teď v působivém prostoru křižáckého coenacula a hlavou nám běží poslední hodiny Kristova života. Zapomeňme teď na všechny ty odborné diskuse, které se snaží vysvětlit výrazné rozdíly mezi synoptickými evangelii a evangeliem sv. Jana, diskuse o tom, zda se večeře uskutečnila čtrnáctého, či patnáctého nisanu, tedy v předvečer svátku Pesach, nebo ještě den předtím. Diskuse o tom, zda jedl pesachového beránka, či ona Poslední večeře byla jen trochu slavnostnější večeří na rozloučenou Ježíše se svými učedníky. Faktem je, že synoptikové velmi zdůrazňují pesachový charakter Poslední večeře, tedy obřadné zabití beránka v chrámu a jeho večerní slavnostní konzumaci s učedníky. Po ukončení večeře byl Kristus zatčen, uvězněn a vyslýchán. A následující den byl po Pilátově soudu popraven. Následujícím dnem měl být ale svátek Pesachu, svátek nekvašených chlebů, tedy první den sedmidenního židovského svátku Přesnic. A je zcela vyloučené, že by Kristus byl ukřižován právě v den velkého židovského svátku. Ten problém je však pouze zdánlivý. K pochopení časových souvislostí kolem Kristova zatčení a smrti je třeba si pouze uvědomit zásadní odlišnost židovského a našeho moderního kalendáře. Zatím co podle moderního kalendáře je počátkem dne půlnoc, židovský den začíná a končí soumrakem. Proto mohl být Kristus vyslýchán a ukřižován ve stejném dni, kdy začal i svátek pesachu. Pokud to ovšem bereme podle našeho kalendáře.

Zelený čtvrtek do setmění - 13. den nisanu - Poslední večeře a zatčení Krista
Zelený čtvrtek od setmění - Velký pátek do setmění - 14. den nisanu - výslech,ukřižování a smrt
Velký pátek od setmění - 15. den nisanu, Kristus spočívá v hrobě
Bílá sobota do setmění - začíná Pesach, první den židovského svátku Přesnic
Bílá sobota od setmění až
Velikonoční neděle do setmění 16. den nisanu - vzkříšení Krista
Ale jak jsem se už zmiňoval. Pro křesťanského poutníka, který se zde, v Jeruzalémě, s očekáváním a pokorou v duši vrací až k samým kořenům své víry, nejsou tyto odborné diskuse vůbec důležité. Jsme na místech, kde se ty všechny biblické příběhy staly. Jestli to bylo zde, nebo o kousek dál, není vůbec podstatné. Těžko to dnes rozluští i archeologové. Tato biblická země byla během své existence mnohokrát dobyta a mnohokrát zcela zničena. Ať už to byli Assyřané, Peršané, Babyloňané, Římané a v poslední řadě i muslimové. Archeologie se pochopitelně snaží objasnit z biblické historie co nejvíce. Za 150 let zdejšího působení archeologů z celého světa byla Svatá země mnohokrát překopána. A kupodivu pořád se objevuje něco nového. Vraťme se tedy k onomu dominantnímu biblickému příběhu, tak, jak ho podávají evangelia.
Je brzké odpoledne, třináctého dne měsíce nisanu. Apoštolové Petr a Jan, pověřeni Ježíšem, odnášejí obětního beránka do Chrámu. Židovští kohanim ho zde podle staletého zvyku obřadně zabijí a jeho krví pokropí oltář. Krev, která smývá hříchy. Krev, která připomíná útěk Židů z egyptského otroctví. Tehdy krev obětovaných beránků, kterou byly pomazány veřeje židovských domů, ukazovala Hospodinu místa, kterým se měl vyhnout při své krvavé mstě nad vším prvorozeným v Egyptě. Židé ve spěchu opékají beránky, ve spěchu pečou placky z těsta, které ještě nestačilo vykvasit a také ve spěchu vše pojídají a přitom velebí Hospodina. Desátá rána dopadla na Egypt. A Židé pod vedením Mojžíše míří na východ. Do země zaslíbené. To vše si připomíná Ježíš se svými učedníky, když k večeru usedá ke své poslední společné večeři, připravené Petrem a Janem. Je vážný, dobře si uvědomuje, že ubíhají poslední hodiny jeho pozemského života. Říká svým učedníkům :

„Velmi jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dřív, než budu trpět. Vězte, že už nebudu ho jíst, dokud vše nenajde naplnění v Božím království.“ Potom bere kalich s naředěným vínem, vzdává dík Bohu a podává ho učedníkům.

„Podávejte si ho a pijte. Vězte, že nebudu pít z plodu vinného kořene, dokud nepřijde Boží království.“ „A vzav chléb a díky činiv, lámal ho a dal jim řka : Toto jest tělo mé, které se za vás dává, to čiňte na mou památku.
Takž i kalich, když bylo po večeři, řka : Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi, kteráž se za vás vylévá.“ Lukáš: 19,20
Položil kalich a říká smutně učedníkům :

„Jeden z vás mne zradí. Syn člověka však dostojí svému údělu. Však běda tomu, kdo ho zrazuje. Bylo by pro něj lepší, kdyby se vůbec nenarodil.“
Večeře skončila. Všichni vycházejí ven a ve večerním chladu se halí do svých plášťů. Slunce už zapadlo a poslední odraz paprsků barví do ruda mraky, ležící nad západním okrajem města. Všichni teď stoupají za zpěvu žalmů na Olivetskou horu. Za chvíli dochází na místo, zvané Getsemany. Ježíš oslovuje syny Zebedeovy, Jakuba a Jana a také Petra. Poodešli kousek stranou. Ostatní zůstali na místě a ulehli k odpočinku. Na Ježíše padá tesknota a strach. Obrací se ke svým třem učedníkům a říká jim :

„Smutná je má duše až k smrti. Počkejte zde a bděte. Já se jdu pomodlit.“
Se slzami v očích padá Kristus na kolena a v úzkosti volá Boha.
„Otče, chceš-li, přenes tento kalich ode mne. Ale však ne má, ale tvá vůle staň se.
I ukázal se jemu anděl s nebe, posiluje ho.
A jsa v boji s úzkostí, horlivěji se modlil.
A pot jeho, jako krůpěje krve, stéká na zem.“ Lukáš 22 : 42-44
Když skončil modlitbu, vrátil se zpět k učedníkům a vzbudil je.

„Ten, kdo mne zradil, se už blíží.“

A všichni teď vidí ozbrojenou stráž židovského Sanhedrinu, jak se blíží k nim v čele s Jidášem. Ten přichází k Ježíši a políbí ho na tvář.

„Jidáši, políbením syna člověka zrazuješ?“

Všichni učedníci teď obklopili Krista a dva z nich, kteří nesli meče, vytáhli své zbraně na jeho obranu. Než je Ježíš stačil zastavit, Petr uťal pravé ucho jednomu židovskému vojáku. Ježíš však, vědom si nutnosti naplnění svého úkolu na zemi, učedníky zastavil, uzdravil zraněného vojáka a nechal se spoutat. Římský místodržící Pilát Pontský, který nebyl u svých římských představených příliš dobře zapsán, si už nemůže dovolit další pochybení a riskovat nepokoje, případně i povstání. Ví, že má před sebou sedmidenní svátek přesnic. A velkou koncentraci Židů v Jeruzalémě. A tak podléhá velkému tlaku židovských saduceů a posílá Ježíše Krista vstříc potupné smrti na kříži. A Jidáš, vida, co svou zradou učinil, vrací do chrámu tu svou mzdu krve, těch třicet stříbrných, které obdržel od chrámových duchovních. A v té zahradě, kde Krista zradil, se poté i oběsil.
Je to příběh příběhů, tak jako je Bible knihou knih. Ať už se stal jakkoli. To, že nejsme v tom pravém, autentickém prostoru, to zřejmě nikomu nevadí. Když jsme vycházeli ven venkovním schodištěm dolů na dvůr, tak jsem si dodatečně uvědomil, že jsem ani nenahrával Helenin výklad. Místo, které je dnes vnímáno jako Davidův hrob, leží ve zbytcích byzantského Kostela apoštolů. Tedy v budově, která byla ve dvanáctém století přestavěna křižáky jako poutní svatyně s místem Poslední večeře Páně v poschodí a Davidovou hrobkou v přízemí pod ním. Kostel apoštolů byl však vybudován, jak už jsem se zmínil, z daleko starší synagogy, kterou zde postavili židovští křesťané v prvním století. A prostor, ve kterém je umístěn masivní kamenný Davidův sarkofág, je zřejmě prostor této ještě původní židovsko-křesťanské synagogy. Roku 1524 celý areál obsadili muslimové. Turecký vládce Sulejman Nádherný prohlásil, že „není spravedlivé, ani vhodné, aby toto nejušlechtileší místo zůstalo v rukou nevěřících. Neboť jejich nohy špiní místa, posvěcená proroky, kteří mají právo na naši úctu.“
A tak, jako se z místnosti večeřadla stala mešita, stala se mešita i z prostoru Davidovy hrobky. Přes několik místností jsme se dostali z nádvoří do malého prostoru s mihrabem a třemi malými okny. Dnes je tato budova pochopitelně v židovských rukou. Od roku 1948 do roku 1967 bylo území Starého města s Chrámovou horou a okolí hory Sion ovládáno Jordánskem. Hora Sion však zůstala izraelská a byla tak jediným místem, které bylo Chrámové hoře nejblíže. Jordánci proto umožnili Židům průchod jejich územím a přístup sem, na jejich svatý Sion. A tak se sem Židé přicházeli modlit na střechu Davidovy hrobky za příchod svého Mesiáše. Dnes je prostor Davidovy hrobky pro Židy jednou z velmi důležitých synagog. Bohužel nelze natáčet, ani fotografovat. Je šabat a jsme v prostoru synagogy. Špatná kombinace. My jako muži, máme přeci jen šanci něco uvidět. Dámy musí druhou stranou a mohou do prostoru Davidovy hrobky jen nahlédnout úzkým průhledem. Samozřejmě, že toto není Davidův hrob. Ten by musel být dnes tři tisíce let starý.
Procházíme v zástupu rychle kolem Davidova kenotafu. Náhrobek na mne nedělá nějaký zvláštní dojem. Kenotaf, který sem umístili ve 12. století křižáci, je obrovské něco, co je zahaleno do červené látky s vyšitým hebrejským textem a Davidovými hvězdami. Na jeho horní desce stojí pár lampiček a svitky tóry ve zdobených pouzdrech. A to je vše. Nemohl jsem ostatně čekat, že se zde budu dojímat nad osudem židovského národa, tak jako ortodoxní věřící, kteří se sem chodí modlit za příchod Mesiáše. Víc působivá jsou rozhodně místa tradice křesťanské. Asi v podvědomí pohana přeci jen něco zůstalo. Ale kde je vlastně ten pravý Davidův hrob? Mám takový dojem, že kdyby tady, ve všech biblických místech Předního východu, bylo vše už objeveno a známo, značné procento historiků a archeologů by bylo rázem bez práce. A plnili by pracovní úřady. Jenže tady mají práce ještě na sto let dopředu. Tolik nezodpovězených otázek tu ještě zůstalo. Tady je jasný jen jeden fakt. A to ten, že nic tu není jasné. Existují jen domněnky a nepotvrzené teorie. Málokterá z nich však klade místo Davidova hrobu na horu Sion. Jak už jsem říkal, hora Sion je symbol. Metafora. Hora Sion ztělesňuje celý židovský národ a jeho tisíciletý boj za svou existenci pod vedením svého Hospodina. Jaké jsou vlastně ty teorie o posledních dnech krále Davida? Až do dvanáctého století nebylo zřejmě toto místo na hoře Sion považováno za jeho hrob. Benjamin z Tudély, židovský dobrodruh a cestovatel, uvádí v roce 1173, že Davidův hrob byl zde objeven při přestavbě kostela křižáky. To by byl ale pouze slabý důkaz. A obsah sarkofágu nebyl do dnešních dní vůbec prozkoumán. A tak není jasné, jestli jsou uvnitř vůbec nějaké ostatky. Kolem Davidova hrobu je mnoho mýtů a legend. Určitě více, než by bylo potřeba k identifikaci toho pravého místa.

I. Kniha královská v kapitole 2,10 říká :
„I usnul David s otci svými a pohřben je v městě Davidově.“

Na jih od Starého města se zdvihají dva kopce, oddělené od sebe údolím Tyropoeon. Ten západní kopec, tedy dnešní hora Sion, je vyšší a mohutnější, než ten východní. Až asi do poloviny devatenáctého století převládal názor, že právě tento vyšší vrch je tím pravým místem, kde se rozkládalo historické město Davidovo. Nebylo třeba tedy zpochybňovat domněnku o umístění Davidova hrobu na této hoře. Objev tunelu krále Chizkijáše na svahu východního kopce a následné vykopávky na tomto místě však nezvratně prokázaly tamější existenci starověkého jebuzejského města, které král David dobyl a přeměnil ho ve své město, město Davidovo. Teorie o hrobu krále Davida na hoře Sion se náhle začala hroutit. V roce 1913 vykopal francouzský archeolog Weill na východní straně Davidova města nad údolím Cedron několik jeskynních hrobů. Byl přesvědčen o tom, že objevil nekropoli Davidova města. Potvrzuje to i informace, kterou můžeme najít v Knize Nehemiášově, kap. 3 : 15,16. Pochází z doby, kdy Nehemiáš přivádí Židy z babylonského zajetí, a kdy začínají opravovat zničené jeruzalémské hradby:
„Bránu pak studnice opravoval Sallúm, syn Kolchozův, hejtman kraje Masfa, on ji vystavěl a přikryl ji a vstavil vrata její se zámky a závorami jejími. A zeď rybníka Selach /pozn. - dnešní rybník Siloe v Davidově městě - ústí tunelu krále Chizkijáše/ od zahrady královské až k stupňům, sestupujícím z města Davidova.
Za ním opravoval Nehemiáš, syn Azbukův, hejtman nad polovicí kraje Betsur až naproti hrobům Davidovým a až k rybníku udělanému a k domu silných.“ Tento biblický citát přesně odpovídá Weilovu nálezu. V době přestavby Jeruzaléma na římské město Aelia Capitolina byla však oblast východního svahu Davidova města užívána jako kamenolom a tak byly královské hrobky poničeny. Možná právě tento fakt vedl některé badatele k další teorii, podle které se Davidův hrob nachází v Betlémě, tedy ve městě, kde se i narodil, a které je označováno v evangeliích jako město Davidovo. Tato domněnka je potvrzována i svědectvím několika poutníků, kteří mezi čtvrtým a šestým stoletím cestovali Svatou zemí a zanechali o tom písemné zprávy. Uvádějí, že nedaleko od Chrámu narození Páně je hrobka, obsahující pozůstatky krále Davida, jeho syna Šalamouna a ještě dalších členů Jišajovy rodiny. A tak si můžete vybrat, která z těchto teorií se vám líbí víc. Archeologové dnes ale upřednostňují východní svah Davidova města, tedy stranu, svažující se do Cedronského údolí, odkud je výhled na Olivetskou horu. Toto umístění má podle mne svou logiku. Židovští králové byli příliš spjati s tímto městem, které pro ně a pro izraelity znamenalo centrum jak politické, tak i náboženské. Zkrátka jejich identitu. Při návštěvě hradů a zámků mne vždycky lákaly dveře, které byly uzamčené. A kam se nesmělo. Představoval jsem si, co se za nimi asi může skrývat. Kouzlo zakázaného. Staré jeruzalémské město má plno takových dveří. Dveří, které někam vedou. Do míst, která nejsou určená pro zvědavé oko turisty. Jen malinko pootevřít a trochu nahlédnout do tajemného soukromí města. Zkusil jsem pár takových dveří. Byly uzamčené. Nechtěly vydat svá tajemství. Rozsáhlý komplex budov židovské ješivy na hoře Sion, který skrývá ve svých zdech nám teď již známé večeřadlo i kenotaf krále Davida, má mnoho takových dveří. A všechny něco skrývají. Scházíme se po prohlídce na malém dvorku s podloubím a úzkými průchody, vedoucími opět do dalších neznámých prostor. Ponořil jsem se do příšeří stařičkého podloubí v bláhové naději, že se mi podaří odkrýt tajemství některých dveří. Nezklamal jsem se. Už zdáli jsem na oněch dveřích uviděl ten sympaticky známý piktogram, který nepotřebuje slov ani překladu. A lidé otevírali dveře a vcházeli dovnitř a zase vycházeli ven se spokojeným výrazem ve tváři. Vešel jsem také. Když jsem po chvíli vycházel ven, výraz spokojenosti na mé tváři musel být jasně patrný. Všechny dveře přece někam musí vést. Zvláště ty, na kterých jsou obrázky pánů v cylindru a dam v krinolínách. Někdy stačí i graficky jednoduchý, schematický obrázek. Člověka takové dveře vždy potěší, zejména, když tyto dveře, vedoucí někam, nejsou uzamčené. Necháváme za zády horu Sion a kráčíme podél hradeb pomalu k Jaffské bráně. Na jeruzalémské nové město září poslední slunce. Jemin Moshe Mishkenot Shanaanim, prominentní opěvněné město ve městě, zůstává vlevo za námi a nás vítá u autobusu málomluvný pan Mohamed. Když projíždíme kolem Damašské brány, řidič zpomalil. „Podívej, tady to asi je, tady je to místo,“ říkám ženě a oba se nakláníme k oknu, abychom viděli před hradbami malý parčík a v něm skálu dole se zavřenými dveřmi. „Aha,“ říká jen a oba myslíme na jedno a totéž. Gordonova skála. Na naší mapě je označena jako Garden Tomb. Zahrada hrobů. Další možné místo Kristova hrobu. Množství arabských prodejců rozložilo své krámky v dlouhém úseku od parčíku poblíž Gordonovy skály až po Damašskou bránu. Stálý proud návštěvníků, hlavně těch protestantských, znamená i skrovný výdělek pro rodinu. Arabové ovšem příliš nectí posvátnost toho místa a vrší hromady odpadků a prázdných krabic kam se dá. Víc jsme toho nestihli vidět. Jedeme v koloně a tak řidič musí konečně trochu přidat plyn. Vlevo míjíme obrovskou budovu Rockefellerova muzea na hoře Scopus a jedeme dál podél hradeb až malý kousek za Chrám Národů, kde řidič konečně našel místo k zaparkování. Je večer a údolí Cedron se už halí do stínu. Slunce posledními paprsky vyběluje náhrobky obrovského hřbitova na svahu Olivetské hory. A pomalu, zvolna, zapadá za Chrámovou horu. Chrám národů. Anglický název Basilica of Agony nám dává možnost dalších významů. Bazilika utrpení, zápasu, bolesti, bazilika trápení. Všechna ta synonyma označují utrpení Krista, který se na tomto místě Getsemanské zahrady, stranou od svých učedníků, modlí k Bohu. Ke svému otci. Teď se to ale nemodlí jen Boží syn. Modlí se zde zoufalý člověk, který si je vědom své zítřejší hrozné smrti a s pochopitelným lidským strachem prosí :

„Otče, zbav mne toho břemene, ale pokud to nejde, ať se stane tvá vůle.“

A krůpěje krvavého potu mu stékají po tváři a padají na kámen, na kterém klečí. Ten název agonie není příliš přesný. Ten muž, klečící na kameni před Bohem, je trpící člověk. Je při jasném vědomí, znaje tíhu svého údělu. Právě před tím kamenem teď stojíme. Je to pochopitelně zase jen tradice. Ale tradice, které člověk v těchto zdech podvědomě podléhá. Ten kámen je před oltářem, nad kterým je nádherná mozaika Krista, rozmlouvajícího s Bohem. Není to však jen pouhý kus kamene. Ta skála se táhne dál až mimo kostel. Až do zahrady. Když sejdeme po schůdcích dolů, tak tam na pokračování té skály můžeme vidět reliéf modlícího se Krista. Samotný kostel je vynikajícím dílem známého františkánského architekta Antonia Barluzziho z roku 1924. Už jsme viděli jeho kostel Bičování na začátku Křížové cesty. Chrám národů je jeden z nejkrásnějších jeruzalémských kostelů. Barluzzi se vždycky snažil ve svých stavbách zachovat děj příběhu. Proto tady vstoupíte ze dne rovnou do noci, nad hlavami máte krásné mozaikové půlnoční nebe s hvězdami a ty sloupy, které rozdělují loď, prorůstají do nástropní mozaiky korunami olivových stromů. Nejdůležitější částí kostela je právě skála Agonie. Krásné jsou také mozaiky v podlaze. V některých částech je mozaika jakoby rozbita. To je mozaika z původního byzantského kostela, která byla vzorem pro tu dnešní. Ta pochází někdy ze šestého století, kdy tu stál byzantský kostel. Ten byl zničen Peršany, obnoven křižáky, opět zničen Saladinem, jak tomu bylo ostatně u většiny kostelů, které jsme na naší cestě viděli. Obnoven byl až ve dvacátých letech dvacátého století. Chrám národů nezáří zlatem jako honosné římské kostely. O to působivější je však příběh, který vypráví. Už před vstupem nás vítá impozantní portikus s třemi oblouky, který je podepřen čtvercovými pilíři s korintskými sloupy. Moderní mozaika profesora Bargelliniho, vyplňující tympanon nad portikem, znázorňuje Krista, jako prostředníka mezi Bohem a člověkem. Kristus, oblečen v červené roucho, sedí a pláče nad osudem Jeruzaléma.

„41. A když se přiblížil, spatřil město a plakal nad ním.
43. Nebo přijdou na tě dnové, obklíčí tě nepřátelé tvoji valem a oblehnou tebe a ssouží tě ze všech stran.
44. A se zemí srovnají tě i syny tvé v tobě a nenechajíť v tobě kámen na kameni, protože si nepoznalo času navštívení svého.“ Lukáš : kap. 19
Nad sedícím Ježíšem jsou pak dvě řecká písmena – Alfa a Omega.

„Jáť jsem Alfa i Oméga, totiž počátek i konec, praví pán, kterýž jest a kterýž byl a kterýž přijíti má, ten všemohoucí.“ Zjevení sv. Jana : 1,8 Toto působivé průčelí je ještě doplněno sochami čtyř evangelistů – Marka, Matouše, Lukáše a Jana, kteří stojí na čtyřech korintských sloupech. Stejně působivě je vyřešen i neobvyklý vnitřek kostela. Barevná skla v oknech a výrazně barevný interiér vytvářejí zvláštní náladu. Na hlavním oltáři, který je obrácený k východu, je obraz Krista, modlícího se o samotě k Bohu. Dvanáct donátorů, dvanáct států spolufinancovalo celý projekt. Argentina, Brazílie, Chile, Mexiko, Belgie, Kanada, Německo, Spojené státy, Itálie, Francie, Španělsko, Velká Británie. Dvanáct je i klenebních čtvercových placek, z nichž každá má svou vlastní kupoli. Z rohů placek vyrůstají větve stylizovaných olivových stromů a stovky bílých hvězd se spirálovitě sbíhají ve vrcholu kupole. Jasně modrá barva má znázorňovat noční oblohu. Mozaiky v jednotlivých apsidách jsou darem dalších třech států – Irska, Polska a Maďarska. A mříž, vytvořená železnými trnovými korunami, jež obepíná kámen Agonie, to je zase dar Austrálie. Opravdu, tento kostel si zaslouží název Všech národů. Vše tu dohromady tvoří neobyčejně působivý celek. Olivovníky jsou pěstovány v oblasti Palestiny již tisíce let. Ještě před příchodem Židů do této oblasti. Vždyť i holubice, kterou vypustil praotec Noe ze svého korábu při potopě světa, se vrátila zpět s olivovou ratolestí v zobáku. /Genesis: 8,11/
A v starozákonní knize Deuteronomium je olivový strom uváděn jako požehnání země. Nejstarší olivovníky v celé Palestině najdeme právě zde. V sousedství Chrámu národů. Zahrada Getsemanská, krásně upravená a udržovaná františkánskými mnichy, tvoří s Chrámem národů velice působivý celek. Už samotný název zahrady vypovídá o tehdejším pěstování olivovníků na tomto místě. Get Shemani znamená v hebrejštině totiž lisování olivového oleje. Odtud tedy i novozákonní označení této části Olivetské hory jako Getsemany. Stromy jsou skutečně prastaré. Některé z nich jsou už podepřené, jeden z nich, ten nejstarší, má kolem sebe ochranný plot. Ale zřejmě žádný z nich nepamatuje Kristovu dobu. Historici tvrdí, že při obléhání a dobytí Jeruzaléma Titem v roce 70 šly protižidovské nálady Římanů tak daleko, že nejen že srovnali se zemí skoro celý Jeruzalém, ale vykáceli prý i všechny stromy ve městě i jeho okolí. A tak padly i olivovníky na Olivetské hoře. Některé zdejší olivovníky však ke dvěma tisícům let nemají příliš daleko. Jejich přesné stáří prý nelze určit. Olivová hora je od Starého města oddělena údolím Cedron, jinak řečeno Josafatským údolím. Tím údolím, kterým před třemi tisíci léty utíkal židovský král David před svým vzbouřeným synem Absolonem, údolím, kterým táhli i poražení Židé do babylonského zajetí. Tímto údolím chodíval denně Kristus se svými učedníky na Olivetskou horu. Kdysi tekl tímto údolím potok Cedron. Dnes tu voda teče jen při větších deštích. Údolím vede v současnosti silnice do dalšího biblického místa, do Jericha.
Vyšli jsme před areál Getsemanské zahrady. Ochladilo se. Je přeci jen ještě březen. Muslimský hřbitov se svou dominantou v podobě Absolonovy hrobky s kuželovitou střechou, je už ve stínu. Jen kontroverzní nová židovská čtvrť Ma´ale Har Hazeitim je stále zalita zapadajícím sluncem.
Ke kostelu, který skrývá hrobku Panny Marie je to jen pár kroků s kopce. Kostel je tak trochu schovaný pod úrovní silnice. Původně zde byly jen skalní hroby, vysekané do skály někdy v prvním století našeho letopočtu. Nad nimi vznikl jednoduchý kostel s hrobkou uprostřed. V šestém století byl kostel rozšířen, aby ho krátce nato zničili Peršané. V křižáckých dobách byl kostel obnoven, rozšířen a vedle něj vyrostl i klášter s opatstvím. Roku 1187 byl kostel i s klášterem zničen Saladinem. Z kostela zůstal jen portál a schodiště s podzemní svatyní. I když byl kostel v průběhu staletí několikrát zničen, hrobka Panny Marie zůstala nedotčená. Pro muslimy je Ježíš jeden z pěti nejvýznamnějších proroků a Panna Maria jako jeho matka, matka proroka Isá, je proto uctívána také. Jedním z důvodů, proč byl dolní kostel při Saladinových manévrech ušetřen je pravděpodobně i ten, že Prorok Mohamed při své noční cestě z Mekky do Jeruzaléma na bájném oři Boraqovi, uviděl nad hrobem Panny Marie zář. Alespoň takto to tvrdí Korán. Zajímavé je i to, že islám uznává též neposkvrněné početí Panny Marie. Podle islámu vše, s čím přišli proroci a poslové je od Boha a je naší povinností jejich učení následovat. Zároveň ovšem islám tvrdí, že dnešní křesťanské církve již nenásledují původní Ježíšovu víru, nýbrž pouze pokřivené verze, které již s původním Ježíšovým učením ztratily kontakt. Mně se zdá, že na tomto tvrzení je docela dost pravdy. Ale muslim se ze mne proto nestane. Ovšem díky tomu se křesťanských náboženských památek zachovalo na území Předního východu docela dost. I přes jejich masové ničení zejména v prvním tisíciletí po Kristu. Na samý závěr dne máme přeci jen trochu smůly. Jen malý kousek od vchodu do kostela po pravé straně je Jeskyně zrady. Je to podle tradice místo, kde Ježíš se svými učedníky odpočíval a kam zavedl zrádný Jidáš stráž, která Ježíše zatkla. Ježíše vlastně zradili i jeho učedníci, kteří ve chvíli jeho zatčení spali a nebyli tak duchovně s ním. Dnes je v tomto prostoru zřízena kaple. Ve chvíli, když jsme se dostali poblíž vchodu, viděli jsme už jen jakéhosi strážce, který kapli zamykal. Další důvod k tomu, podívat se do Jeruzaléma ještě jednou. Tak, jak poznáváme toto město, najednou zjišťujeme, co všechno bychom chtěli ještě vidět. Je to ta známá nepřímá úměra. Čím víc člověk poznává, tím víc zjišťuje, co vlastně neví. Jsme na konci vůbec chytřejší, než na začátku? Toť otázka. Hranice našeho poznání má zde bohužel striktní limit. Je jím čas. Jdeme dolů po schodech do podzemní svatyně, která má ve své nejspodnější části půdorys kříže. Asi uprostřed dlouhého schodiště jsou po obou stranách malé kapličky. Jedna je věnovaná památce svatého Josefa, manžela Marie a ta druhá památce svatých Anny a Jáchyma, rodičů Marie. Nikdo neví, kde jsou pohřbeni. Je to tradice. Mariin sarkofág je uložen v takovém malém, průchozím domečku. Je pochopitelně prázdný. Jak už jsme se dozvěděli na hoře Sion, tak tam měla Marie zemřít. Tam, kde je dnes kostel Věčného spánku Panny Marie. A zde, v Getsemanské zahradě pod Olivetskou horou, měla být podle křesťanské tradice pohřbena. A odtud byla vzata i do nebe. Tak, jako Židé u Zdi nářků, tak i zde věřící vhazují své prosby a přání za sklo, které sarkofág chrání. Při pohledu na tento symbolický hrob si musíme ale uvědomit, že toto svaté místo je svaté jen podle jedné tradice. Problém nastává ve chvíli, kdy je těch tradic víc. A to je specifický problém Jeruzaléma, kde můžeme ke každému svatému místu přiřadit hned tradic několik. A proto podle druhé tradice Marie žila a zemřela na hoře Koressos v blízkosti tureckého Efesu, kam odešla s apoštolem Janem po ukřižování Ježíše. Křesťansko-muslimská svatyně, která tam dodnes stojí, má být autentickým domovem Panny Marie. A svorně se o ni dělí muslimové s křesťany. Ostatně o Mariinu svatyni v zahradě Getsemanské se také dělí muslimové s křesťany. Se syrskou pravoslavnou církví, arménskou apoštolskou, syrskou, koptskou a abyssinianskou. Každý tu má své místo. Jak vidno, víra může lidi sblížit i rozdělit. V tomto případě platí ta první varianta. Nakonec stejně nastal v otázce místa hrobu všeobecný konsensus. Církve se dohodly, že Panna Maria žila několik let v onom domě u Efesu, ale poté se vrátila zpět do Jeruzaléma, kde zemřela a byla i pochována. Naše putování po křesťanském i židovském Jeruzalému je u konce. Rychle se setmělo a náš autobus nás veze potemnělými jeruzalémskými ulicemi opět k hotelu Gold. Určité napětí a očekávání, které provází asi každého poutníka po neznámých místech, zvláště tady, ve městě přímo nabitém historií, je najednou pryč. A alespoň já si uvědomuji únavu, která na mne náhle padla. Autobus se ztišil a každý si asi probírá v hlavě spoustu dnešních zážitků a nově získané poznatky. Ale já se přistihl, že se docela těším na večeři, která nás očekává v našem hotýlku. Neboť nejen biblickou historií je živ jeruzalémský poutník.
Uzavírá se přibližně třetí čtvrtina naší cesty. Ta, která byla věnována životu a smrti Ježíše Krista. A proto si teď dovolím malou poznámku na závěr této části naší cesty. Když jsem se po našem návratu z cesty domů ponořil do hlubšího studia biblických událostí, kterých jsme se během našeho putování po Předním východě dotkli, narazil jsem na zajímavou zprávu. Již v r. 1980 byla při vykopávkách v jižní části Jeruzaléma, ve čtvrti zvané Talpiot, odkryta hrobka s kamennými schránkami, na kterých byla uvedena i jména lidí, tam pochovaných. Tedy na těch kamenných rakvích bylo vytesáno – Ježíš, syn Josefův, Máří Magdaléna a Juda, syn Ježíšův. Kromě ostatních jmen. A na jedné z rakví byl nalezen i řecký nápis Mariamene e Mara, což bylo skutečné jméno Magdaleny. Někteří z archeologů ale tvrdí, že jde o podobnost čistě náhodnou. Že rakve jsou sice staré asi dva tisíce let, tedy z Kristovy doby, ale že jde o dost běžná jména. Je to jen další otazník k řadě již existujících pochybností a duplicit. Pokud by se však toto potvrdilo, je otázkou, co by to provedlo s církví Kristovou, tedy s již dva tisíce let trvajícím církevním dogmatem. To si lze jen těžko představit. Vysvětlilo by to ale určité pochybnosti, které se občas objevují v názorech odborníků na vzájemný vztah Ježíše a Máří Magdaleny a také zmínky, objevující se v apokryfních textech, které se pochopitelně nedostaly do kanonických textů Bible. Ale tato zpráva měla ještě dodatek. A to obchodní. Izraelské ministerstvo pro náboženské památky hodlá tuto novou a určitě i turisticky atraktivní památku zpřístupnit veřejnosti. Až vyřeší ovšem problém s obyvateli dvou domů, stojících právě na místě vykopané hrobky. A tak si myslím, že i když by tady archeologové kopali ještě dalších sto let, budou pořád objevovat nějaké nové skutečnosti. Otázkou je, jestli je to dnes vůbec ještě žádoucí. Šabat je u konce a opuštěné jeruzalémské ulice začínají ožívat. Poslední jeruzalémský večer nás také vylákal na malou procházku. Moc toho ale k vidění není. Pár luxusních hotelů a pár otevřených obchodů s velmi drahým zbožím. Jinak nic. Tato část Jeruzaléma není zrovna turisticky atraktivní. Najednou do mne žena šťouchla.
„Podívej se támhle na ty dva!“
Z ničeho nic se před námi zjevili dva mladíci v dlouhých slavnostních žlutých kaftanech a širokými kožešinovými štrejmly na hlavách. Vypadají natolik exoticky a bizarně, že vytahuji foťák. Hoši ale cosi tuší a velmi nevraživě se po nás dívají. Přidali výrazně do kroku a tak musím pospíchat. Nechci vzbuzovat příliš pozornosti a fotím je zdálky se zoomem. Fotka nakonec není příliš kvalitní. Ale mám je. Dlouho jsem hledal v nejrůznějších pramenech, k jakému hnutí vlastně ti dva patřili. Bylo mi jasné, že to nejsou sekulární Židé. A tak jsem se po dlouhém hledání dozvěděl, že ti dva chasidští Židé patřili k ultraortodoxnímu, antisionistickému hnutí Toldos Aharon, sídlícímu v jedné z jeruzalémských čtvrtí. Nošení zlatožlutého hedvábného bekishe, tedy kaftanu, je zde rodinnou tradicí a jeho nositele také na první pohled identifikuje. Pochopitelně, že k takovému kaftanu patří i široký světlý pás – gartel, který nosí většinou k modlitbám a také kožešinový šrejml. Tak, jak jim to předpisují jejich tradice i striktní náboženské předpisy. Pás má oddělit horní část těla od té části, která by je mohla při modlitbách odvádět od myšlenek na Hospodina. Tedy oddělit srdce od genitálií. Všechna tato hnutí, i ta nejortodoxnější, jsou zde tolerována. Jak jsem se dočetl, ani sami Izraelci pořádně neznají, kolik náboženských směrů v jejich státě vlastně je. Sledování této dvojice nás zavedlo až na velké prostranství s osvětlenou, monstrózní Davidovou harfou. Když si uvědomíme, že to je vlastně pouze držák visuté nadzemky, tak je to architektonicky úžasný nápad. A do tohoto prostředí i zapadá. Horší by to bylo, kdyby něco podobného stálo ve Starém městě. Ale to si jeruzalémský magistrát velice dobře hlídá. A když se tam přeci jen něco postaví, tak to musí zapadat do prostředí, zejména použitým materiálem. U nás, bohužel, páni radní a nejen v Praze, se k tomuto poznání ještě nedopracovali. A tak u nás mohou vyrůstat sklobetonové opičárny uprostřed staré zástavby. Přeci si neuděláme z města skanzen. Že jo?
Procházka jeruzalémskými ulicemi nevybízí člověka ale k úvahám jen architektonicko-historickým. Kousek nad naším hotelem je moderní budova autobusového nádraží spojená s velkým obchodním centrem, tak, jak je známe i od nás. Zamířili jsme dovnitř, dílem ze zvědavosti, dílem kvůli chuti na poslední kávu, která by měla naši večerní procházku završit. Dostat se dovnitř ale není tak jednoduché, jako u nás. Vojáci s automatickými puškami tu sice nejsou, ale jsou tu pracovníci ostrahy s nezbytným detekčním rámem, kterým musí projít všichni návštěvníci. I ten pejzatý Žid v černém kaftanu před námi, který určitě nenese pod kabátem žádnou bombu. Tyto prohlídky, které jsou zde na všech, jen trochu exponovanějších místech, patří k běžnému koloritu života města. I my jsme si už zvykli. A už po kolikáté vyndaváme drobné peníze z kapes, foťáky, mobily i opasky z kalhot, abychom si mohli uvnitř dopřát jednu dovolenkovou kávu. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Kámen z rajské zahrady Eden

„Probuď se, probuď se, oblec se v sílu, ó, rámě Hospodinovo. Probuď se, jako za dnův starodávných a národův předešlých. Zdaliž ty nejsi to, kteréžs poplenilo Egypt a ranilo draka?
Probuď se, probuď se, oblec se v sílu svou, Sione. Oblec se v roucho okrasy své, ó, Jeruzaléme, město svaté.
Otřes se z prachu, povstaň, posaď se, Jeruzaléme! Dobuď se z okovů hrdla svého, ó, jatá dcero Sionská.
Nebo napravo i na levo se rozmůžeš a símě tvé národy dědičně vládnouti bude a města pustá osadí.“
Izaiáš : 51-54
Jeruzalém je místem, kde je zbožný poutník na každém kroku obelháván a klamán falešnými místy a falešnými mýty. Jen vroucí modlitby židovských, křesťanských i muslimských poutníků mu zas a zas vrací jeho ztracenou identitu. Jakýkoliv popis Jeruzaléma byl, je a vždy bude tendenční. Vždy bude poplatný něčemu nebo někomu, nebo všem Bohům, kteří si udělali z Jeruzaléma své sídelní město. A Boží přítomnost je všude kolem. Vznáší se nad vámi, jsou jí prosyceny tisícileté zdi, je dokonce i hluboko pod zemí, v tunelech, v jeskyních a pohřebištích, kde čekají statisíce zbožných, aby s příchodem Mesiáše vstali k novému životu. Jeruzalémský poutník nemůže být nestranný. Toto město vás vtáhne do svého děje a nutí vás k angažovanosti. Schizofrenní město. Město božské lásky i fanatické nenávisti. Město svaté. A zoufalé volání proroka Izaiáše zdvihá posvátný kámen ze zahrady Eden, vznášející se nad vrcholem Chrámové hory. Kámen, na kterém byl stvořen první člověk Adam, kde měl Abrahám obětovat Hospodinu svého syna. Kde se modlili ke svému Bohu králové David i Šalamoun, kámen, na kterém sedával zřejmě i Kristus se svými učedníky, poté, co vyhnal obchodníky a lichváře z Chrámu. K tomuto kameni přiletěl na své noční pouti i prorok Mohamed na bájném koni Boraqovi, aby zde, z posvátného kamene vystoupil do nebe, kde dostal od Alláha ty správné instrukce pro život. Toto místo je pravé. Autentické. Nic vám nenalhává. Chrámová hora je živý organismus. Podle jedné z legend i mluví. Mluví a naříká. A ti muži dole se zatočenými, nakulmovanými pejzy, ti v černých kloboucích, a černých, dlouhých kaftanech, co se při modlení v pravidelném rytmu komíhají dopředu a dozadu, ti to volání slyší. Je to hlas proroka Izaiáše, který je volá. A kupodivu to volání slyší i Arabové. A ti se bojí. A posiluje to jejich nenávist. Jakmile kámen, vznášející se nad vrcholem Chrámové hory spadne dolů a dotkne se země, přijde Mesiáš a začne účtovat. A tak raději ten posvátný kámen uprostřed Skalního dómu obezdili. Co kdyby na té legendě bylo něco pravdy. Čekají na tu chvíli, kdy se posvátný Kaábský kámen z Mekky vydá na cestu do Jeruzaléma. Čekají na den vzkříšení. A když se posvátný kámen z Mekky setká s posvátným, základním kamenem z hory Moriah, ten domácí kámen promluví. A bude volat : Mír buď s tebou, ty vzácný hoste!
Postupná změna přírodních podmínek v době před pěti až šesti tisíci léty, donutila k rozsáhlé migraci mnohá kmenová společenství, žijící na území dnešního Předního východu. Tehdejší kolébka naší civilizace se dala do pohybu. Chudnoucí zem nemohla uživit všechny menší i větší národy, zde žijící a tak bylo toto území svědkem nemilosrdných, vyhlazovacích válek, které měly až charakter genocidy. V té době vznikají i velké civilizace Egypta, Sumeru, Akadu i neolitické kultury egejské oblasti. Vyspělá kultura se rozvinula i v okolí Jeruzaléma. Toto území, položené v nadmořské výšce 600 – 800 metrů, s častými strážkami a rozvinutým zemědělstvím, bylo natolik atraktivní pro život, že se o něj neustále bojovalo. Exodus židovského národa z Egypta nebyl nic jiného, než drsný akt genocidy, který si Židé nechali posvětit od starozákonního Hospodina. Za velkou židovskou armádou, stmelenou vírou v Boha a myšlenkou Země zaslíbené, zůstávala spálená země a vyvražděné národy, včetně žen a dětí. Fanatická víra zakazovala sňatky židovských mužů s pohanskými ženami a tak měly tyto ženy smůlu. To samé se dá říci i o dobytí a anexi hlavního jebuzejského opevněného sídla králem Davidem. Pro židovský národ to znamenalo potvrzení věčného nároku na Jeruzalém, který jim byl přislíben Bohem. Tuto interpretaci dějinného vývoje však ostatní národy, žijící v této oblasti a které přežily do dnešních časů, nikdy nepřijaly za svou. A tak musím, nevím už po kolikáté, opakovat. Tento tragický historický vývoj má své logické vyústění v dnešním poloválečném stavu mezi Židy a arabským světem. Tam jsou kořeny všeho.
Vraťme se však k onomu záhadnému a posvátnému kameni hory Moriah. Je tak posvátný, že křesťanům je zapovězeno jej uvidět. Podle legendy je to kámen ze zahrady Eden. Tento kámen je známý v arabštině pod prostým názvem el- Sakhra – Kámen. Podle středověké legendy se vznáší ve vzduchu a vzbuzuje strach a údiv všech, kteří ho takto spatří. A tak svatyně, kterou zde nechal v roce 691 vybudovat umájjovský kalífa Abd al-Malik ibn Marwan se proto nazývá Kubbat al- Sakhra - Skalní dóm. Božský původ tohoto kamene je zdůrazněn i porcelánovou deskou s arabským nápisem, vsazenou do západního průčelí dómu tak, aby si ji mohl každý věřící přečíst. Na té desce je arabský nápis - “Chrámový kámen ze zahrady Eden”. Ostatně, k Chrámové hoře se váže více podobných legend. Základní kámen prý leží v koruně palmy, rostoucí na břehu řeky v zahradě Eden. A pod touto palmou, v jejím stínu, sedí faraonova manželka s Miriam, Mojžíšovou sestrou a tkají oděvy pro den vzkříšení. Onen kámen je také nevyčerpatelným zdrojem vody, neboť všechny řeky celého světa mají svůj počátek právě zde, pod posvátným kamenem. Těch legend je pochopitelně daleko více. Je jedno, jestli jsou to legendy židovské nebo muslimské. Všechny jsou poetické a plné víry a pokory před Bohem. Ostatně, Chrámová hora je příliš posvátná i pro obyčejné Židy. Ani ti tam nesmějí. Zapovídá jim to jejich vlastní víra. Boží přítomnost na Chrámové hoře je přeci trvalá. A co když je někde v podzemních jeskyních pod horou ukryta archa úmluvy a Mojžíšovy desky! Žid nemůže vstoupit beztrestně na místa, kde stál Svatostánek. To je vyhrazeno pouze veleknězi. To, že tam skoro každý den běhá plno turistů a že tu jsou i muslimské bohoslužby, tento fakt prostě Židé neberou vůbec v úvahu. Víra je víra. Když bych měl porovnat vzájemně ona tři velká náboženství, tak se mi zdá, že křesťanství je z nich nejméně fundamentální. A pokud se dá u náboženství vůbec mluvit o nějaké toleranci, tak je i nejvíce tolerantní. Těžko se dá u muslimů i Židů mluvit o náboženské toleranci. U muslimů tolerance zřejmě umřela s Omarem Velikým, nebo Sulejmanem Nádherným. Ale to je jen můj osobní názor. A pokud se tato tři náboženství dnes na něčem domluví, je to zcela jasně akt politický, nikoli náboženský. Organizací, které se v Izraeli snaží o jakýsi ekumenický kontakt mezi církvemi, je skutečně poskrovnu. Je tu vlastně jediná. Cílem organizace Israel Interfaith Association je podporovat porozumění a vzájemný respekt mezi náboženstvími. Vydává informační materiály, organizuje různá setkání i kulturní akce. Společnost má asi 400 členů. Je ovšem zajímavé, že se na práci této společnosti nepodílejí žádní z hlavních představitelů církví. Vedle osob duchovních se na práci podílejí i laici. Možné je zmínit i ekumenický institut Tantur, ležící mezi Jeruzalémem a Betlémem. Jako teologické zařízení dává všem církvím prostor k setkáním a vzájemnému studiu. Ekumenické aktivity, pokud vůbec nějaké jsou, se omezují víceméně na bilaterární setkávání mezi jednotlivými denominacemi. Lidé tu žijí spíše vedle sebe, než spolu. A často i v konfrontaci proti sobě. Současná nejistá politická situace ovšem nedává mnoho nadějí na rychlé vyřešení tohoto složitého problému.
Věnujme se však opět na chvíli historii. Když v roce 637, muslimové pod vedením kalífy Umara ibn Al-Chattába dobyli Jeruzalém, jedním z prvních kroků muslimského vládce bylo vyhledat onen posvátný základní kámen. Bylo mu ukázáno velké smetiště, které nechali zřídit křesťanští vládci na místě zničeného druhého chrámu. Navzdory Židům. Kalífa toto místo nechal vyklidit, aby se zde mohl pomodlit. Kalífa Umar, nebo také Omar Veliký, byl vůbec tolerantní vládce. Patriarcha Sofronius, který řídil obranu města, byl ochoten kapitulovat pouze za těch podmínek, že lidem bude zaručena bezpečnost a svoboda víry a že dohodu podepíše samotný chalífa Omar. Arabští velitelé nechtěli zbytečně prolévat krev. A tak chalífa podepsal se Sofroniem mírovou smlouvu: „Obyvatelům Jeruzaléma se zaručuje život a držení majetku. Vaše kostely a kříže zůstanou nedotčeny. Vaše svatá místa zůstanou nedotčena a nebudou ani obsazena, ani zbořena. Lid může v úplné svobodě vyznávat své náboženství a nebude vystaven žádnému obtěžování….“ Omar vstoupil do svatého města a v Sofroniově doprovodu šel přímo ke starému židovskému chrámu, kde se pomodlil. Pak navštěvoval i křesťanské kostely. Když přišel čas odpolední modlitby, byl právě v Chrámu svatého hrobu.
„Můžeš se zde pomodlit,“ navrhl mu Sofronios.
„Ne,“ odpověděl, „kdybych tak učinil, dal bych záminku muslimům, aby vám kostel obsadili“ a pomodlil se na jeho schodech. Škoda, že takováto míra tolerance nezůstala arabským vládcům až do dnešních dní. Chrámová hora, jinak také hora Moriah, pro muslimy Haram ash Sharif - Vznešená svatyně, má prastarou historii. Tak starou, že se její počátky ztrácejí v mlžném oparu biblického dávnověku. Ve druhém a třetím tisíciletí před letopočtem bylo toto území osídleno Kanaanci, kteří zde vybudovali svou pevnost Jebuz. Jak známo, v desátem století se, nejen Chrámové hory, ale vlastně celé Palestiny zmocnili Izraelité a Davidův syn Šalamoun na hoře Moriah postavil první chrám. Ten vydržel až do roku 586 před naším letopočtem, kdy ho zničili Babyloňané. Židé skončili většinou v babylonském zajetí. Tito Židé sice ztratili domov, ale mělo to pro ně i svá pozitiva. Mnoho Židů tam významně zbohatlo, hlavně obchodem. A tím hlavním a nejvýznamnějším kladem byl fakt, že teprve v babylonském vyhnanství si Židé uvědomili svou identitu. Pod vlivem proroků se představují jako národ, pevně spojený svým náboženstvím a staletými tradicemi. Když se po padesáti letech z babylonského zajetí vrací zpět do Judeje, perský král Kýros jim umožňuje obnovit opět jejich Chrám, jejich kulturu i náboženské zvyklosti. Kýros byl pragmatik. Měl to dobře spočítané. Židé byli vždy schopní obchodníci, řemeslníci i zemědělci. Obhospodaří opět svoji krajinu, kde budou v míru žít a odvádět Kýrovi daně. A ke komu se modlí, to mu bylo úplně jedno. Druhý chrám byl dokončen v roce 516. Stal se centrem politickým, hospodářským a pochopitelně i náboženským. Chrám se stal symbolem národní identity. Kolem roku 20 před naším letopočtem byla celá Chrámová hora přestavěna jedním z největších stavitelů antické doby, Herodem Velikým. Ten nechal zvětšit plochu Chrámové hory na dvojnásobek. Na dnešních zhruba 150000 m². Skály na severozápadní straně, které tam zůstaly po stavbě druhého chrámu, nechal odstranit a prohloubená místa zasypat. Protože se hora Moriah svažovala dost výrazně od rovné plochy na severu směrem k jihu, celý Herodův projekt začal výstavbou obřích podzemních kleneb na jihu, které měly celý prostor hory vyrovnat. Těmto prostorám se později začalo říkat Šalamounovy stáje. Dnes v této obrovské prostoře buduje muslimská rada Waqf, která spravuje Chrámovou horu, velmi kontroverzní projekt nové mešity. Muslimové se zřejmě snaží zahladit možné důkazy židovské přítomnosti na hoře a tak se do výstavby pustili s těžkou technikou a odvezli odsud na 300 nákladních aut vytěženého materiálu. Tento barbarský akt vzbudil ovšem velké protesty izraelské veřejnosti a hlavně archeologů. Ti se vrhli na vytěžený materiál se síty a skutečně tam našli řadu cenných artefaktů z chrámové doby. Vyrovnáním šikmého svahu hory vznikl nepravidelný lichoběžník, jehož dvě delší strany, východní a západní, měří každá bezmála 500 metrů. Na tomto obrovském prostranství vyrostl velkolepý chrám se svatyní uprostřed. Historikové si dali skutečně velkou práci, aby se dobrali pravděpodobné podoby Herodova Chrámu. Ve velesvatyni uprostřed chrámu však již chyběla Archa úmluvy, která měla tajemnou moc, danou jí samotným Hospodinem. Ta zmizela zároveň se zničením prvního chrámu, o které se zasloužil babylonský král Nabukadnezar II v roce 586 před naším letopočtem. Z prvního chrámu zde zůstal jen kámen, na kterém archa úmluvy stála, nádoba s manou, která zde byla uchovávána ještě z dob putování Židů do Kanaánu a Áronova hůl. Není ovšem jasné, co se s Archou úmluvy stalo. Neexistuje žádný doklad o tom, že by si Babyloňané posvátnou schránku odvezli. Možná, že byla někde ukryta kněžími již dříve, při blížícím se nebezpečí. Jedna z mnoha teorií říká, že Archu úmluvy odvezl syn krále Šalamouna a královny ze Sáby, princ Menelik a že je dodnes ukryta v etiopském posvátném městě Aksúmu. Těch teorií je mnoho a figurují v nich i Templáři, kteří ji údajně vykopali, dokonce existuje i teorie elektronická, která říká, že schrána je vlastně velký kondenzátor, dřevěná bedna, pobitá zevnitř i zvenčí zlatými pláty se čtyřmi svody na statickou elektřinu v podobě čtyř zlatých cherubů na rozích. Možná, že autoři této trochu divoké teorie byli inspirování i známým filmem Dobyvatelé ztracené archy s Harrisonem Fordem. Vraťme se však k Chrámové hoře. Okolo celého areálu chrámu nechal Herodes vystavět masivní zeď. Kolem celé hory byl proto vykopán příkop a do základů opěrné zdi byly uloženy obrovské kameny až do váhy několika set tun. Těžko říci, jak by se to zvládalo dnes. Tehdy tu náročnou přepravu zvládli. Tyto základy je možné vidět i dnes. V tunelu, vykopaném v polovině 19. století podél západní zdi. Tunel vede v délce skoro 500 metrů až pod arabskou čtvrť. Na to ale pro nás tentokrát čas nezbyl. Běžný turista však může stejně denně obdivovat fortel a um Herodových dělníků. A nemusí k tomu lézt až do Warrenova tunelu. Vezme si na hlavu jarmulku, projde bezpečnostním rámem a pak se jen kouká. Zeď nářků, prostoupená dva tisíce let trvajícími modlitbami zbožných Židů, to je to, co zde zbylo po řádění Titových legionářů v roce 70 našeho letopočtu. Zeď nářků však není dnes naším cílem. Už včera, když jsme se večer vraceli z Getsemanské zahrady do hotelu, nás Helena, tak, jako každý den, informovala o dnešním programu : „Možná, že Chrámová hora bude otevřená jen ráno a ještě na zkrácený čas. Nějaká židovská skupina totiž plánuje na zítřek pochod do Davidova města a do přilehlé palestinské vesničky. Není vyloučeno, že budou chtít vstoupit také do areálu Chrámové hory. Tak se může stát, že policie nedovolí areál hory vůbec otevřít. Může to dopadnout jakkoli. Musíme udělat vše pro to, abychom tam dorazili co nejdříve. Proto budeme vyrážet ráno už v 6.45 z hotelu. Musíme počítat i s tím, že ve městě bude už normální doprava na rozdíl od včerejška, kdy byl šabat. Pojedeme ke Hnojné bráně a uvidíme. Jestli budou kolem města policejní kordony, tak budeme mít smůlu. Pokud nebudou, tak se zařadíme do fronty, která se tam určitě vytvoří. Pak projdeme bezpečnostní kontrolou. Nikdo nesmí mít u sebe náboženské předměty, růžence, bible, křížky. Ty musí zůstat v autobuse. Co se týče oblečení, je třeba mít zahalená ramena až po lokty a kalhoty musí být několik centimetrů pod kolena.“
Chmurné předpovědi se bohudíky nenaplnily. Malé zdržení, které jsme cestou nabrali, nebylo způsobeno policejními kordony, ale docela hustým provozem v jeruzalémských ulicích. V osm hodin se řadíme do neveliké fronty, táhnoucí se podél jižní části západní zdi. A po další půl hodině už stoupáme po provizorní rampě, která je navršená v jižní části Západní zdi nahoru k Mughrabské bráně. Ta je dnes jediným vstupem pro nemuslimy do oblasti Chrámové hory. Před pár lety byla rampa poškozena zemětřesením a dešti. Jestli měly izraelské úřady tehdy ještě jiné plány, než pouhou opravu zborcené rampy, to se neví. Ale její oprava vyvolala až paranoidní reakce muslimské veřejnosti. Přitom mešita Al-Aqsa je odsud vzdálena 75 metrů a tak žádné ohrožení její stability určitě nehrozilo. Pokud ovšem dělníci při opravě nezamířili někam do nitra Chrámové hory, aby třeba našli ztracenou archu. Nebo nějaký jiný doklad existence židovské přítomnosti na hoře Moriah, kterou muslimové popírají. Menší, či větší střety mezi židy a muslimy jsou tu neustále a zřejmě budou bohužel i do budoucna patřit ke koloritu Jeruzaléma. Teď ovšem myslíme jen na jedno. Na to, co se skrývá za touto masivní zdí. Procházíme kontrolou v Mughrabské bráně a najednou se ocitáme ve sluncem zalité minulosti. Na ohromném prostranství, zcela osamocená, se před námi náhle zjevila nejstarší a určitě jedna z nejnádhernějších islámských staveb. Kubbat al-Sakhra. Skalní dóm se zlatou kupolí, ozářenou raním sluncem, se již 1320 let hrdě tyčí nad tímto zkoušeným městem jako jeho nejkrásnější dominanta. Je to fascinující pohled. Jak už jsem uvedl, tuto nádhernou stavbu nechal vybudovat umájjovský kalífa Abd al-Malik ibn Marwan v roce 691 nad posvátným kamenem. Měla to být jakási protiváha ke krásným křesťanským kostelům, které umájjovští vládci poznali na svých taženích po Předním východě. Není to přímo mešita, ale svatyně, určená k rozjímání věřících. Skalní dóm se tak stal až do dnešních dob nepřehlédnutelnou dominantou, která je vidět z celého města. Muslimský středověký učenec al-Wasiti píše o této stavbě:

„Když se Abd al-Malik rozhodl postavit Skalní dóm, přišel z Damašku do Jeruzaléma. Abd al-Malik zamýšlí postavit kopuli nad Skálou pro ubytování muslimů před chladem a vedrem a pro konstrukci mešity. Ale předtím, než začal, chtěl vědět osobní názory. S jejich schválením zástupci odepsali: „Nechť Alláh povolí dokončit toto dílo a považuje stavby kopule a mešit za dobrý skutek pro Abd al-Malika a jeho předky.“ On pak shromáždil řemeslníky ze všech svých panství a žádal je, aby mu poskytli popis a formu plánované kopule předtím, než bude zaneprázdněn její výstavbou. Takto to bylo pro něj psáno v sahnu mešity. Pak objednal výstavbu pokladnice (dnešní Řetězový dóm) na východ od Skály. Pak jmenoval Radžu ibn Hajwa a Jazída ibn Saláma, aby dohlíželi na stavbu a nařídil jim nešetřit na ní. Poté se vrátil zpět do Damašku. Když ti dva splnili svůj úkol, napsali al-Malikovi zprávu, že Dóm a al-Masdžid al-Aksá jsou hotové. Řekli mu: „Ve stavbě není nic, co by poskytovalo prostor pro jakoukoli kritiku“. Nabídl jim peníze jako odměnu, ale oni odmítli a dali na srozuměnou, že už byli velkoryse odměněni. Abd Al-Malik objednal zlaté mince, které byly roztaveny a naneseny na kopuli. Ta měla v té době takový třpyt, že se žádné oko nemohlo podívat přímo na ni. Abu-Bakr Al-Wasiti.“ Stavba Skalního dómu pohltila obrovské prostředky. Stavitelé měli za úkol postavit něco jedinečného a tak mohli velkoryse utrácet. Jakýsi al-Makdisi v té době vysvětluje svému synovci, proč kalífa vynaložil na stavbu takové takové prostředky:

„O můj synovče, nemáš žádné pochopení. Skutečně byl v pravdě a byl vybídnut, aby činil hodnotnou práci. On spatřoval Sýrii jako zemi, která byla dlouho obsazena křesťany a viděl, že jsou tam jejich krásné kostely, tak okouzlující a tak proslavené díky jejich nádheře, jako jsou Chrám Božího hrobu a kostely z Lyddy a Edessy. Tak usiloval o to vybudovat pro muslimy mešitu, která by byla jedinečná a celý svět by se jí podivoval. A stejně tak je jasné, že když chalífa Abd al-Malik viděl velikost Chrámu Božího hrobu a jeho velikost ho dojímala, nechtěl, aby oslňovala mysli muslimů a tak postavil nad Skálou kopuli, která je tam k vidění nyní.“
Shams al-Din al-Makdisi
Kalífa al-Malik chtěl zkrátka ukázat světu velikost nového náboženství – islámu. Povedlo se mu to dokonale. Jednoznačně se zde jednalo o soupeření s nejrozšířenějším tehdy náboženstvím, křesťanstvím. Jasně to dokazují i arabské nápisy uvnitř dómu, které zdůrazňují, že Ježíš je pouze apoštol Boží, i když je zrozen z neposkvrněné matky. Citát : „Bůh nemá žádného společníka“ se zde opakuje několikrát a jen zdůrazňuje ten fakt, že podle islámu je Bůh jen jeden, jedinečný ve své velikosti, panování a slávě. Islám zcela odmítá křesťanské pojetí trojice Boží – tedy Otec, Syn a Duch svatý. Ježíš přesto patří mezi pět nejvýznačnějších islámských proroků. Dokládá to i modlitba, citovaná zde vedle ostatních súr Koránu : „Ve jménu jednoho Boha, modlete se za vašeho proroka a služebníka Ježíše, syna Marie.“
Vedle popření božského původu Ježíše Krista je dalším argumentem islámu ten fakt, že křesťanská věrouka není založená na autentických pramenech a na zjeveních, ale na dogmatech, na nichž se domluvili lidé. Islám také nepřipouští, aby kdokoli svou smrtí vykoupil cizí hříchy, neboť to odporuje Boží spravedlnosti. Vykupitelské dogma je pro běžného člověka skutečně těžko pochopitelné. Do křesťanských svatých textů byly podle islámu zahrnuty jen ty texty, které to domluvené dogma podporují. Na tomto tvrzení je skutečně hodně pravdy. Stačí si přečíst vynikající práci J. R. Portera: Ztracená Bible, vydanou v roce 2005, která publikuje řadu materiálů a textů, které se nedostaly do oficiální verze Bible, protože nebyly zařazeny mezi texty kanonické. I řada dalších biblických badatelů obšírně popisuje, jakým způsobem bylo manipulováno s původními náboženskými texty, tak, aby se do oficiální verze, zejména Nového zákona, dostaly pouze texty, podporující oficiální a schválené dogma. Z toho důvodu ze schválených textů musela zmizet i postava Marie Magdalské, jedné z vůdčích postav celého židovsko-křesťanského hnutí.
Stojíme osamoceni na rozlehlém prostranství Chrámové hory. Před námi se tyčí Kubbat al-Sakhra. Skalní dóm je určitě jednou z nejnádhernějších staveb na světě. Islámští stavitelé neměli ve své době ještě žádný vzor, co se týče vlastní kultury a architektury. Proto Umájjovci, kteří stavbu nechali vybudovat, povolali do Jeruzaléma ty nejlepší mistry tohoto oboru, to znamená Byzantince a Peršany. Proto má tato stavba tak trochu křesťanský charakter. Je vysoká 54 metrů a má tvar osmiúhelníku. Celou stavbu můžeme barevně rozdělit na jednotlivé části. Ve spodní části je mramorové obložení. To mramorové obložení se během doby několikrát měnilo. To nejkrásnější dnes můžete vidět na jižní straně, kde mramorové desky vytvářejí jakýsi kaleidoskop. Zajímavé je i to, že sloupy jsou různě barevné. Je to proto, že Umájjovci dali stavitelům pokyn, aby jako stavební materiál využili ruin křesťanských kostelů, zničených při perském nájezdu. Ta modrá část byla původně obložena malými kostičkami modré, zlaté a žluté barvy. V 16. století, kdy už byla tato výzdoba hodně zničená, Turci využili svých znalostí výroby fajánsových dlaždic a obložili jimi samotnou stavbu. Pokud jde o ty modré, žluté, zelené a bílé části, je vidět, že jsou sestaveny do geometrických a rostlinných tvarů. I z ostatních muslimských staveb víme, že islám, jako přísně monoteistické náboženství nezobrazuje živé postavy, ale soustřeďuje se na zdobnou kaligrafii. Vidíme to jak dole po obvodu základní stavby, tak i na tamburu nahoře, kde je arabský text, hovořící o Mohamedově noční pouti. V modrých částech jsou okenní oblouky. Ale ne každý oblouk je funkčním oknem. Pouze tam, kde je kolečko, je vloženo sklo. Sluneční světlo, dopadající dovnitř, vytváří v dómu zvláštní barevnou atmosféru.
Kupole byla za Umájjovců pozlacená. Ale Abbásovci, kteří v polovině 8. století nahrazují Umájjovce, nejsou při přestavbě dómu tak velkorysí. Nechávají zlato z kupole sejmout, přetavit ho na peníze a těmi pak financují stavbu. Dnes je ta kupole zlatá jen zčásti. Na obnovu kupole, tak, jak ji vidíme dnes, přispěl zejména jordánský král Hussein v osmdesátých letech 20. století. Prodal některé své nemovitosti a za utržené peníze bylo zakoupeno osmdesát kilogramů zlata, ze kterého byly vytvořeny plechy na pokrytí kupole. Nahoře na kupoli je symbol islámu – půlměsíc. Ten se občas mění, tak, jak postupně chátrá vlivem počasí. Naposled byl vyměněn loni v srpnu před ramadánem. Bohužel dovnitř nemůžeme. Škoda. Mají tam být nádherné sloupy, které stojí tak, aby nebyly v zákrytu. A hlavně. Uprostřed je ona posvátná skála, ten zvláštní, vznášející se základní kámen, na kterém spočinul Mohamed na své noční pouti z Mekky na koni Boraq. Tak to i určil kalífa Umar. Vstupy do stavby jsou čtyři. V dnešní době se pro vstup používá jen ta brána od západu, které se také říká brána žen. Od jihu je brána modliteb, od východu je brána soudu a od severu je brána nebeská, protože podle islámu tam na obloucích budou viset váhy, které budou vážit duše. Pokud byl člověk za života pravověrným muslimem, tak tou severní bránou jeho duše vystoupí na nebesa. Malý chrámek po pravé straně vypadá jako zmenšenina velkého dómu. Říká se mu Řetězový dóm. Ten byl využíván jako pokladnice. Když přicházeli poutníci, tak tam dávali peníze a tak bylo jasné kolik z toho lze použít na přestavby a kolik je možné použít na sociální účely. Také k tomuto místu se váže legenda. Říká se, že tam za Šalamounových dob visel řetěz. A když Šalamoun nevěděl, jestli mu někdo říká pravdu, nebo lže, tak mu řekl, ať se dotkne toho řetězu. Podle jedné verze, když ten člověk lhal a chtěl se řetězu dotknout, tak ten před ním uhýbal. Podle jiné verze, když se lhář řetězu dotknul, tak ho srazil blesk. Samotný Skalní dóm stojí na vyvýšené terase uprostřed Chrámové hory. Na terasu vede osm schodišť zakončených krásnými arkádami. Pod terasou, na západní a jižní straně hory, je několik kašen, které sloužily k rituální očistě věřících. Největší z nich je kruhová stavba se zelenými dveřmi, která má nahoře reliefní kupoli. To je Qwajit bejova kašna z roku 1487. Je to dar sultána, který ji nechal zřídit „pro dobro věřících.“
Na jižní straně stojí druhá nejstarší stavba Chrámové hory. Nejvzdálenější mešita. Al-Masjid Al-Aqsa. Tak jí říkají muslimové. „Sláva tomu, jenž za noci přenesl služebníka Svého Muhammada z Posvátné mešity do mešity nejvzdálenější, jejíž okolí jsme požehnali, abychom mu ukázali některá Svá znamení.“ Korán, 17:1.
Ten pojem nejvzdálenější znamená nejvzdálenější od Mekky. Je to třetí nejposvátnější místo islámu po islámské svatyni v Mekce a Prorokově mešitě v Medině. Stojí na jižním konci Chrámové hory, tak trochu ve stínu velkolepého, zlatem zářícího Skalního dómu. Celých sedmnáct měsíců se prorok Mohammed podle tradice modlil po své noční cestě do Jeruzaléma směrem ke Chrámové hoře. K tomuto místu. Teprve potom mu Alláh přikázal obracet se při modlitbě směrem k Mekce. Až do 16. století byl myšlen pod názvem Al-Masjid Al-Aqsa celý okrsek hory Moriah. Teprve od počátku osmanské nadvlády bylo ujasněno názvosloví v tom smyslu, že pod názvem Haram ash Sharif – Vznešená svatyně, byla myšlena celá oblast hory. A nejvzdálenější mešitou Al-Aqsa byla jednoznačně myšlena tato rozlehlá stavba na jižní straně. Tato nejasnost v názvosloví trochu zmátla i několik lidí z naší skupiny. I mou ženu. „To je přece Al-Aqsa, ne?“ říká mi a ukazuje na Skalní dóm.
„Al-Aqsa je tohle,“ odpovídám a ukazuji na jižní stranu nádvoří. „Tahle zlatá kupole je Skalní dóm.“
„Ale jak se jmenuje tahle mešita vedle Skalního dómu?“ nevzdává se ještě a ukazuje na Al-Aqsa.
Trochu jsem znervozněl.
„No, Al-Aqsa přece!“
„Vždyť jsem to říkala,“ odpovídá vítězně. „Ale ty jsi to říkala obráceně,“ nenechávám se odbýt. „Tohle je Skalní dóm, to není Al-Aqsa. Al-Aqsa je támhleto.“
„Al-Aqsa, neboli Skalní dóm,“ nenechává se žena odbýt.
„Ta zlatá mešita je Al-Aqsa,“ přichází ženě na pomoc sousedka.
„No, že jo?“
„Ne,“ říkám už poněkolikáté. „Támhleto je Skalní dóm a támhleto je Al-Aqsa. Vždyť si to slyšela od Heleny. Skalní dóm je ten na skále.“
Žena mi konečně uvěřila. Její sousedka nikoli. Má smůlu. Když se člověk ale probírá nejrůznějšími islámskými webovými stránkami, tak zjistí, že se tam pod pojmem Al-Aqsa myslí skutečně celá Chrámová hora, tedy celá Haram ash Sharif. A tak jsme měli pravdu oba. Je ale potřeba si na tento zvláštní způsob názvosloví dát pozor. Máme asi hodinu čas a tak chodíme po celém areálu, v hlavě poznatky nabyté od Heleny a v ruce průvodce, kterého jsem si sepsal ještě před odjezdem. Zastavme se ještě u mešity Al-Aqsa. Spolu se Skalním dómem jsou to nejstarší muslimské stavby. Přesto, že muslimové tvrdí něco jiného. Podle nich je nejstarší muslimskou stavbou jejich svatyně v saudsko arabské Kaabě, kterou údajně stavěl praotec Adam a později i prorok Abraham. Zůstaňme ale raději u faktu, že stavby na Chrámové hoře pamatují skutečně ty nejprvnější začátky islámu. Později na Chrámové hoře vyrostla řada drobnějších staveb, jak muslimských, tak i křižáckých, ale Skalní dóm i mešita Al-Aqsa zůstávají nejstaršími dominantami celého chrámového okrsku. Z původní stavby, která byla započata ještě za kalífy Umara v sedmém století, nezůstalo do dnešních dnů vůbec nic. Za Al-Malika a jeho syna al-Valida, tedy asi dvacet let po dokončení Skalního dómu, byla malá mešita přestavěna a rozšířena. Několik zemětřesení v příštích tři sta letech stavbu vážně poškodilo a musela být znovu vystavěna. Skalní dóm, stojící na pevné skále, nebyl zemětřeseními tolik poškozen. Al-Aqsa, postavená z části na podzemní antické Herodově klenbě, takovou stabilitu neměla. Dnešní podoba mešity je z roku 1035. Pochopitelně, že pozdější vládci se snažili podobu mešity vylepšit a tak byly přidávány minarety, kupole, pozměněna fasáda, a provedeny i vnitřní úpravy. Těžké chvíle zažila mešita v roce 1969, kdy jakýsi Denis Rohan, australan, člen sekty Celosvětová Boží církev, mešitu Al-Aqsa zapálil v domnění, že tím uspíší návrat Krista na zem. Skončil pochopitelně v ústavu pro duševně choré, ale škody, které požár způsobil, byly nenahraditelné. Především shořela nejnádhernější součást mešity a tou byla slavná Saladinova kazatelna z cedrového dřeva. Fanatizmus je skutečně duševní úchylka. Bohužel nelze do ústavů zavřít všechny fanatiky. Asi by se dlouho na světě nestavělo nic jiného, než blázince. Pochopitelně arabská veřejnost z tohoto činu obvinila Židy. Jak jinak. Přímo se to nabízelo. A protižidovská propaganda se rozjela na plné obrátky. Ještě dnes se můžeme dočíst například na stránkách jedné renomované jordánské cestovní kaceláře, že mešitu Al-Aqsa zapálil fanatický Žid. Židé ovšem nezůstávají ve svých útocích proti islámu Arabům nic dlužní. Ultraortodoxní židovská skupina, která si říká “Věrní Chrámové hory“, plánuje zničení jak Skalního dómu, tak i mešity Al-Aqsa a na jejich místě chtějí vystavět dva židovské chrámy. Egyptský velký muftí Nasr Faríd Muhammad Vásil reagoval na tento plán prohlášením, že to Arabové nedovolí a že by tento akt mohl vyvolat třetí světovou válku. Status Chrámové hory je vůbec velkým zdrojem problémů. Hora totiž patří do okrsku východního Jeruzaléma, který Izraelci obsadili v roce 1967. A podle Palestinců by jim ho měl Izrael vrátit. Doufejme, že se tu nic nesemele dříve, než si všechno pořádně prohlédneme. Nemá cenu zde jmenovat všechny stavby, které na Chrámové hoře jsou. A je jich dost. Dívejme se na dnešní Chrámovou horu jako na celek. Jako na učebnici islámské architektury, jejíž charakteristické znaky zde můžeme v hojné míře obdivovat. Nad celou Chrámovou horou teď vládne poklid a mír. Jen hlasy nečetných turistů narušují posvátnost tohoto místa. Jakoby tato hora nebyla v samém ohnisku střetu islámu a židovství. Jakoby nedokázala během okamžiku probudit ve zcela obyčejném a mírumilovném člověku ty nejhorší nacionalistické a náboženské vášně, jaké si jen umíme představit. Středoevropan a k tomu ještě notorický ateista, má věru těžkou úlohu, logicky pochopit ten neúprosný a nelítostný střet dvou kultur, vzniklých na jednom geografickém prostoru Předního východu. Během studia různých materiálů jsem narazil na jeden názor, uvedený na českých informačních stránkách o islámu. Dovolím si ho zde ocitovat:
„Islámské vědy jsou natolik obsáhlé, že pokud by jste chtěli dopodrobna znát vše a perfektně chápat veškeré logické souvislosti, bylo by třeba studovat některou z islámských univerzit, ukončit tam doktorát a ještě stále by jste se měli co učit.“ Myslím, že se s tímto názorem nelze než souhlasit. A totéž by se dalo říci i o judaismu. Jsme ve Svaté zemi. A tak nechme logiku doma a snažme se pochopit, že to, co tady dnes vidíme, to, co se tu děje, má své hluboké kořeny v daleké minulosti. A tak jsme se posadili na zídku nad východní zahradou, vytáhli svačinu a při pohledu na Skalní dóm a minaret al-Ghawanima jsme se nechali ovívat geniem loci této Svaté hory.

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@